Adventní psaní (svatému) Pavlovi o otužování, nepatrnosti a o naději

Ani nevím, Pavle, proč slovo "svatý" dávám do závorky... No, vlastně tak odlišuji jednoho Pavla od druhého, i když jste svatí oba. Defacto jsme svatí všichni, jen si to nemyslíme, protože 

slovo "svatý" v nás zanechává konotaci nadpozemské tedy nereálné reality.

Svatý je podle mě ten, kdo září radostí, dobrotou, tichem. Ani nemusí být věřící. Svatý je ten nepatrný, obyčejný. Svatost je úhel pohledu.

Adam se v ráji obrátil nespokojeně k Hospodinu: "Co jsi to stvořil? Vždyť ve tvém ubohém ráji je kámen pouhým kamenem, tygr pouhým tygrem a lilie polní pouhou lilií polní. A Eva? Pouhá žena. A ty sám? Bůh je pouhý duch."     (Čapek, Kritika slov)

"Víš, já myslím, že Kristus žádný šarm neměl. Byl to člověk bez charismatu."

"Cože?!"     (z knihy Štěpána Smolena Po stopách ochočeného Boha)

Ptal ses, jak se mám, co dělám... No, vzhledem k mé situaci se nikam daleko, třeba až do Staré Zagory, nedostanu, ale i tak žiju dost bohatý život. Potěšila mě třeba korespondence s Pepou H.

Poslala jsem mu odkaz na video o otužování.

Už o pár dnů dříve jsem  totiž poslouchala:

https://dvojka.rozhlas.cz/prameny-zive-vody-strhujici-pribeh-vincenze-priessnitze-s-nemcem-kacerem-8356916

Otužování mne nadchlo. Nejsem přece žádná křehotinka. Mám na balkoně lavor s studenou, ba ledovou vodou....

Pepa odvětil: Díky za tip, s chutí jsem to celé přeposlouchal. Já strašně miluju běhat bosej v čerstvém sněhu. Akorát minulou zimu to šlo asi tak 3x. Teď budu uvažovat o pravidelné studené sprše 
Já: Ahoj Pepo, s chutí do toho !Mám na balkoně škopek s vodou - je to paráda. Dnes jsem šla do plavek.

Pepa: Jarko, ještě jednou díky za podnět a za dodání odvahy. Mám na zahradě sud s vodou na zalévání. Tak jsem teď rozbil led a stoupl jsem si do něj a ponořil ruce nad lokty. Pak mi to ale nedalo a ponořil jsem se tak na půl minuty až po krk. Bylo to skutečně krásné. Možná to příště bude o chvilku déle. Tak díky. Měj se pěkně. Pepa

Já: Skvělé, Pepo!  Sejdeme se  jednou  stejně v mrazáku.... 

No, a dnes jsem mu byla poslem skutečně dobrých zpráv. Jeli jsme totiž na kontrolu do Prahy, na neurologii. Ptala jsem se sestry na možnost reoperace pro něj. Na vysvětlenou dodávám, že byl se stejnou diagnozou operován rok přede mnou, ale do ran dostal zánět. A dnes mi sestřička s úsměvem na tváři řekla: Čekáme na příhodný čas... Takže Pepo a Pavle, stále je naděje, není čas malomyslnosti! Je nádherný čas, čas příhodný, čas naděje, kairos. Adventní, pokorný, trpělivý čas.

Tady by už klidně mohl blog o naději končit. Ale já ti jsem tak šťastná a chci se o tu radost s tebou tak moc podělit, že ti toho musím napsat mnohem víc. Že jsem ze samé zbrklosti vymazala dnešní fotky z poutního místa Svatá Anna u  Pohledu (u HB). Že jsem si v zápalu fotografování krásného oparu a paprsků sklánějícího se slunce mezi kapličkami ani nevšimla, že jsem si rozmazala řasenku (poprvé od operace jsem byla schopna nalíčit past svůdných řas) a že jsem taky bohužel ztratila náušnici... Ale tomu se směju. To jsou takové malicherné obyčejnosti.

Znáš toto cédéčko? Osamělí písničkáři... Dostala jsem ho od Pavly M. a dnes jsme si ho pouštěli cestou do Prahy a zpět.

https://music.youtube.com/playlist?list=OLAK5uy_knNMkE1VHcJIHuL5nDBtAQmofj690rR7E

Líbí se mi moc hlavně texty. Třeba i tento kraťoučký text o cestě obyčejné a těžké, očistné a nebeské:

Hudba je trochu smutná, ale jak příhodná ke krajině, k bolavým lesům, k zemřelým stromům, kolem kterých jsme projížděli. Svaté, tiché, dobré stromy.

Zároveň je ta píseň o naději... Cesta vede sněhem, ledem a také nebem. Jsou to cesty nás všech, myslím. Jaká je v té zimě naděje? Ve vnímání obyčejnosti, nebarevnosti, nepatrnosti zimní krásy. Sníh jsou hvězdičky vody, led zase krystalky. A nebe je nad každou cestou. Nebe je tam, kde hřejeme zkřehlé ruce ubožáka. Nebe je naděje.

Z každého pařezu může vzejít nepatrný proutek, jak praví prorok Izajáš... z dálky dopisování zase blízké přátelství. Jako snad i s tebou anebo s paní Ivou F., která tvoří keramiku z hlíny, porcelán z kaolínu. Ručně uplácaný. Sněhobílý a křehký, zimní a v nepatrnosti nedokonalý, proto tak nádherný.

V sobotu se stěhovala Johanka ke Kubíkovi do Brna. Chtělo se mi plakat a zároveň smát, bylo mi smutno a zároveň jsem měla radost, že jsou spolu šťastni.   

Kořeny, proutek, bolest, ztráta, konec..., a přesto nový začátek, proměna lásky. 

Jo, taky čtu. Mám rozečtených pár knih a podle nálady je střídám. Naposled jsem si koupila knihu, formátově malou, skoro nepatrnou jako modlitební knížku v kostelní lavici, výběr textů z Čapkových děl a glosovaný M. C. Putnou Skoro modlitby.

"Ach ne," zamračil se Holeček, "boha nelze vyhledat detektivní cestou."

"Jak tedy?"

"Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny: tu pochopíš, že stojíš jen divem a navěky utkvíš v údivu a rovnováze." (Boží muka)

A co ty, Pavle, tvé jméno znamená "nepatrný", jak to vidíš ty, nepatrný a přece svatý, služebník boží, služebník boha neviditelného? Jak vidíš sebe, svou cestu, cestu sněhem, ledem, nebem? Jak vidíš Boha, jenž stvořil krajinu, stromy, tebe, mě, nás... Jaká je tvá bolest, jak velká je tvá láska? Jaký je tvůj Kristus?  Jaký tvůj advent?

Snad čekals otřes světa: slyš tiché, prosebné zavolání. Snad den, jejž čekáš, nepřijde ani jako svátek. Jen všední den, pondělí života. Nový den.

Nad lesy svítá. (Boží muka)