Střípky celistvosti - dopis (svatému) Pavlovi

"Boží spravedlnost podle svatého Pavla neznamená trest, ale doplnění toho, co chybí člověku k celistvosti." L. Heryán  

Svatý Pavle,     

zdál se mi o tobě sen, sen o svobodě, o naplněnosti. Sen o přijetí, o tom, že jsem byla mámou všem. Sen o cestě. O lásce. Bude mi padesát  a jak je to těžké tento sen přiznat.

Nikdy by mne nenapadlo, že ti o tom budu psát. Já, původně nevěřící holka, zakomplexovaná, neschopná dialogu s muži, aniž bych se nestyděla. 

Ale ten sen, a bylo jich víc...  co mi chtěl říct? Že má duše touží po přijetí, po celistvosti?Nevím.Nedá mi to pokoje. Musím jít, přemýšlet, psát.Proč?Co to ten znepokojující Bůh-Život po mně chce?Nevadilo by ti, kdybych ti psala?

 Pomohl bys mi to, prosím, rozmotat?

Myslím, že je to velmi důležité a myslím, že jsi jediný, komu se mohu svěřit, přesto nebo právě proto, že často tam nahoře mlčíš. Ale mně stačí, když vím, že mně nasloucháš. Že jakoby dýcháš stejný vzduch, protože nahoře, na tvé hoře Proměnění, je vzduch stejně svěží a průzračný, jako na hoře proměnění mého hoře.

Znám tě z teologické fakulty, učili jsme se o tobě. Dřív ses jmenoval Šavel a byl jsi  něco jako fanatik, "hidžábista", viď? Já také věděla všechno nejlépe, byla nekompromisní, a přitom tak nestálá.

Potom však přišla nemoc, další díl k celistvosti, protože s jejím přijetím, přicházelo smíření. Jak říká kamarádka - vše je dobře. Protože vše může být proměněno.

Dojížděli za mnou lidé z hospicu a asistentka z Portima. Dotýkali se mě s něhou a naslouchali mému šepotu. Byla jsem jimi přijata. A našla jsem sama v sobě pramen vlastní hodnoty. Strach o sebe a o druhé se pomalu rozpouštěl.Víc jak rok jsem čekala na operaci. Vytrhali mně preventivně zuby. Pak přišel koronavirus, ale doktoři přesto do toho šli. Odevzdala jsem svůj život a dostala novou šanci žít nový život a ke starému způsobu života se nevracet, na což si mé okolí těžko zvyká. Cítím se osamocena. Asi i pro to jsem ti začala psát.

Protože i ty jsi prošel proměnou. A protože třeba i tobě mohu přispět k celistvosti.Je to zvláštní pocit, být si toho vědoma, protože se bojím odmítnutí. Je to stejně tak  zvláštní, jako si být vědoma ženské krásy a toho, že jsem milovaná.

Učili jsme se, že pocházíš z Tarsu, ale procestoval jsi kus země od jihu až na sever, od západu až pomalu do Prešova. Určitě jsi na svých cestách potkal i Jana Křtitele, co byl trnem v očích i církevní hodnosti, výborný člověk, křtil našeho Mikoláše.

Ale hlavně jsi prožil sílu setkání s Kristem, po té, co jsi byl Jeho Světlem a Ohněm oslepen a sražen z koně.

 Pochopil jsi, že bez lásky je víra fanatismem, že bez ní nejsi nic, že je celistvostí tvou a nás všech.

Jaké to pro tebe bylo, cítit, vědět, že jsi milován? Jaké to je pro tebe - muže?A tak teď putuješ přes hory a doly, kážeš o té lásce Rómům a pohanům i křesťanům kolem, uzdravuješ svou laskavostí, citlivostí a úsměvem...

O čem bych chtěla s tebou mluvit? O tom, co bych chtěla prožívat. O těch ideálech, co nás činí vznešenými.

O kráse člověčenství. O odvaze k lásce. O odpuštění znovu a znovu. O vztazích, které bolí a zároveň jsou naplněny silnými chvílemi sdíleného bytí. O neustálém zrání, bez něhož bychom zemřeli hlady. O naslouchání, přijímání, odevzdání. O proměňování každé vteřiny v naději. O doprovázení.

Chtěla bych vědět, co prožívala žena s krvetokem, které se nesměl nikdo dotknout, která se však vmísila do davu, aby se dotkla lemu Ježíšova roucha. Chtěla bych prožít tak hluboké přijetí, jaké zakusila žena líbající Ježíšovy nohy.

Jsi můj přítel.Jsi tu i nejsi.

Na svých cestách jdu v duchu s tebou, jdu ti naproti, abych tě objala. Je to cesta nekončící..., vím, že se Bůh nespokojí  s mou povrchností, protože ani láska nemůže zůstat na povrchu. Sotva ji nalezneme, musíme ji hledat dál. Jsme poutníci bez doupat, jsme blázni bez jistot, bez pojištění si budoucnosti. Jediná jistota je důvěra v Život. Je nádherný.

Díky za to, že jsi, Pavle.