Hledačky pokladů

U České Meze, na pomezí Čech a Moravy, viděla jsem dvě hledačky drahokamů. Občas se shýbly pro kamínek ametystu a já jim trochu záviděla.

Už odmala jsem si přála najít poklad. Sbírala jsem kameny, sklíčka... ale opravdový krystal jsem ještě nikdy nenašla.

Stačil by mi snad i jeden malý kámen a nebyl by ani pro mě, říkám si v duchu. Protože když si člověk nechá poklad jen pro sebe, bojí se, že ho ztratí. Nebo že mu ho někdo ukradne. Já bych kamínek darovala druhému pro štěstí. Vždyť podstatou lásky je darování se. 

Proč někdo lásku daruje, jiný si ji usurpuje, další podmiňuje či odmítá? Tak je to však i s mou láskou. Dříve jsem s ní kupčila - oko za oko, kamínek za kámen... myslela jsem si, že tak to má být. Ale není to tak. A není to tak ani správně.

Přesto sním o lásce dál. Ale o lásce vyzrálé. Toužím pustit lásku ze sebe a k sobě. Otevřít se jí a nechat jí mnou proudit. Nebát se a skočit do ní - celou svojí bytostí, myslí, srdcem a tělem. Zemřít a přesto naplno žít.

Hledačky drahokamenů dál očima pátrají po ametystech.

Jdu fotit listy ve strništi.

Přemýšlím, básním si dál... Stačil by i obyčejný křemen. Čistá voda- čistá láska, alespoň úmysl lásky, by jej zprůhlednila, jako láska svojí podstatou vyjevuje pravdu. Milovat iluzi je bláhovost. Pravda je neskrytost, říká Anna Hogenová. Proto skutečná láska jde ruku v ruce s pravdou do hloubky, začíná poznáním a přijetím sebe sama.

Fotím barevné listy javoru. Vypadají jako pomačkané hvězdy.

Jsme tu na poli tři ženy. A hledáme.

Je mi zase trochu smutno tím nedělním steskem domova-nedomova. Napadají mě verše o lásce, které zase hned zapomenu.

Verše o tom, že bych kamínek zahřála v dlani, pro tebe, kápla do něj z očí trochu ladoňkové barvy a z tváří trochu ruměnce. A tak by se obyčejný křemen proměnil v drahokam.

Přišel by sis pro něj po strništi bos? A nahý? Láska nás vysvléká do neskrytosti. Vydává nás všanc.  Možná by ses bál bolesti.

A já zase bolesti toho, že nepřijdeš.

Křehnou mi prsty.

A sním dál.

Ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

hymnus o lásce svatého Pavla, 1. Korintským, 13. kapitola