Požehnání

Dnes ráno mě probudilo modré nebe. První myšlenky na včerejší neuzavřenou hádku mně kradou soustředění. Nenechám se tím přece vyčerpat a hladím hrubost a nesoulad vnitřní představou požehnání.

Budete si asi ťukat na hlavu nebo se mi smát... ale dělám to tak, že si v duši představím, že z mého srdce, skrze dlaně jde zář požehnání a odpuštění. Zdrojem toho světla je v mém případě Marie, já  jsem Marie :-) Tato představa mi dodává více pevnosti a klidu.

Dnes jsme jeli s Mikešem za mamkou. Bydlí na samotě a vyloženě jí to tam prospívá. O zdravém vzduchu svědčí hojnost různých lišejníků. Jsou jimi porostlé nejenom keře, stromy, ale dokonce i brána.

Mamka zatím ne.

Dali jsme si kafe a vafle se šlehačkou a s malinami. Mikeš snědl dvě, já čtyři. Pobyli jsme chvíli na zahradě, bylo po bouřce a bylo dusno. Cestou zpátky se Mikimu podařilo naladit stanici Beat.

Jsme v pořádku doma.

A to je vše. V naší zemi je mír, nevybourali jsme se, máme střechu nad hlavou, máme co jíst, co pít.

Může Maria někdy někoho poslat někam?

Myslím, že může.

Alespoň na chvíli!