Nejlepší přítel člověka

Noc se projde po tvém víčku jak po malém náměstíčku. A ty budeš spát tak sladce, jak pivoňka na zahrádce...

Když byly děti malé, uspávala jsem je touto říkankou a prsty jsem se jim jemně procházela po zavřených víčkách. Byly až po uši zachumlané do peřin, přesto nastavily tvář a v té tváři se odrážela taková hluboká důvěra a oddanost, až se mi tajil dech. 

Nebyli jsme zralí rodičové, když se nám narodily děti. Naopak, budu-li mluvit za sebe, teprve děti mně umožnily dozrávat a stále se od nich učím, že je důležité být svá, žít s radostí a snít. 

Do čeho, do jaké budoucnosti rostou? To kdybychom věděli... ono totiž záleží na tom, co si ze situací, které nás potkávají, pro sebe vezmeme jako možnost pracovat na sobě. Vždy záleží na tom, jak sebe a svůj život přijímáme. 

Před týdnem, na Štědrý večer, zemřel pan N., tatínek mé svědkyně. Docela mě to vzalo. Nahrávali jsme s dcerou jeho vyprávění do Paměti národa, protože byl v padesátých letech odsouzen jako politický vězeň. Nahrávka nakonec zůstala v "šuplíku" z více důvodů. Pan N. pochyboval o smyslu připomínat minulost a poukazovat na minulé křivdy. To, co si prožil, bylo dost tvrdé a zlé. Jáchymovské doly mu vzaly klidný spánek a podlomily zdraví. Byl zbaven občanských práv. Přesto to vše vnitřně ustál s rovnou páteří a jasnou myslí. Nenápadný, inteligentní, starý muž. Nebylo v něm zloby a ani zášti. Byla v něm bolest, kterou přijal jako danost. Prostě to tak bylo a už je to pryč, i když zapomenout se nedá.

Varoval před "neviditelnou" totalitou dneška. To, co se obecně považuje za svobodu, je klam, protože svoboda vychází z nitra člověka a činí ho nezávislým na tom, co společnost považuje za svobodný projev nebo nezbytnost. Ať se to týká školství, zdravotnictví, ekonomiky či zbrojení atd. Svobodný člověk více vidí do karet. 

Přemýšlím, co mi ten muž dal. Připadá mi, že mlčky stojí přede mnou, dívá se na mě a usmívá se.

"Jarko, buď v klidu. Jen v hlubokém klidu a vědomí toho, kdo jsi, můžeš být svobodná." 

I v nemoci, v rodině, ve vztahu, v totalitě může být člověk svoboden, pokud se pro svobodu rozhodne a neodevzdá ji, nevzdá se jí. Jsme duchovní bytosti a jako takoví jsme stvořeni ke svobodě a k lásce. Narodili jsme se jako malé dítě, které ještě nezná předsudky, nezná význam slov a neumí soudit, které ve své bezbrannosti důvěřuje svému okolí. Jako dospělí bychom měli být schopni bezpodmínečně milovat. Protože milujeme-li s podmínkou, způsobujeme traumata, komplexy, které si mnozí léčí touhou po moci, po penězích nebo nějakou ideologií. Anebo se ztotožní s rolí oběti a vzdají se své vnitřní síly.

Jenomže, jak jsem psala, dozráváme během života a to díky tomu těžkému. Je ztrátou energie vyčítat si své chyby a připomínat je druhým po celý svůj život. Otvíráme staré rány a zanášíme přítomný okamžik svou interpretací toho, co už pominulo. Chce to jistě čas, ale nikdy není pozdě na změnu. Jen je potřeba zastavit se a naslouchat. V nastalém tichu přichází klid. Moudrý klid a tiché vědomí, že jsem v harmonii a moudrosti stvoření. A stejně tak i všichni lidé, i když to třeba neví. Tak můžeme mít nadhled a rovná záda. To mně vysvětluje Ježíšův klid před jeho smrtí. Můžeme v bolestech umírat, ale vlastně skutečně zemřít nemůžeme. A ti, kdo týrají druhé, tak činí z nevědomosti.

To se mi to přemýšlí a píše v posteli... ale tak to skutečně i zažívám. Mám štěstí, že mě nikdo rubat uran neposlal, že mě nikdo nezbil a nezavřel proti mé vůli. Nevím, jak se přes to přenesl pan N. a další. Ale vím, že svůj život mám ve svých rukou, že se nemusím ztotožnit s mučednicí, nemusím věřit slovům manipulace a učím se pochopit, že vše, co  mě potkává, je škola. Že život je můj přítel a mohu si z něj vytáhnout to pěkné, třeba chvíle uspávání dětí.

To je má svoboda.

Opatrujte se!