Na zahradě

Panta rhei, vše plyne, nevrátíš se zpět do stejné řeky. I zahrada je každý  den jiná. A snad se dá říci, že i člověk vstupuje do zahrady pokaždé trochu jiný.

V pondělí se mi podařilo vyjet na chalupu, kde hospodaří moje mami.  Bylo krásně a já si vzala fotoaparát bez karty... No, co i slova mohou tvořit obrazy. Vnímala jsem tu nádheru kol kolem, ten cvrkot života, štěbetání, šumění, pobíhání, kývání a poletování... mumraj všeho živého. A  vše k sobě ladilo. Vše zase jiné než když jsem odjížděla. Vše poporostlo a zářilo sluncem, nebem, povětřím. Nakonec jsem vytáhla alespoň mobil...

... a honila motýla, ale jen chvilku,  pak  mu má blízkost nevadila,  naopak  se předváděl. Motýli jsou veselí panáčci. Hraví a tančící. Neberou život  vážně, proplouvají jím s grácií a se smíchem. Slabší vítr pak škádlil jiného motýla, když mu foukal do protisměru, ale on se nedal. Prolomil  vítr  a plachtil dál.

Sasanky počmárané stíny větví.

O  čem si povídají... ?

U kamen z kamene se nahříval petrklíč.

 Zahrada tak  trochu kouzelná, tajemná... se vzpomínkou na dědečka.

Má oblíbená strážkyně matka jabloň.

Zlatý déšť s ostružiním.

A posezení u kávy,

u vypraných ponožek

  a u modrozeleného čaj z čerstvých fialek. Opravdu lahodné pití.

"Vyráběla" jsem záhon obložený cihlami. Byla to fuška. Nosila jsem  cihlu po cihle s  velkou touhou vypěstovat alespoň trochu zeleniny. Měla jsem na sobě půjčenou dlouhou barevnou háčkovanou sukni. S motykou v ruce jsem vypadala jako dcera Inků.

Pochopila jsem vztah našich předků k zemi, pokrmu, k práci.

Oni byli třeba chudí. Ale my jsme, řekla bych, chudší. Jako by okradeni. Ale chápu to, i já chodím nakupovat  do těchto krámů-chrámů. Ale chce to nějakou kompenzaci. Jsme příroda.

Pochopila jsem, že je  pro mě důležité takto pracovat. Že se vlastnoručně vypěstovaná zelenina té koupené v marketech nikdy nevyrovná. Že člověk by si měl ten život takto v syrovosti ohmatat. Toto mi dává smysl.

*

Přeji vám klidné velikonoce.