Základní otázka

Fotografie, jen  jedna, a  opět  pár řádků textu klidným hlasem, jako reflexe na přednášku o individuaci....

Stejně jsme my, lidé, záhada. Narodíme se opravdoví, bez předsudků a zaujetí, bez soudů o sobě.

Potom se to mění.  Ztotožňujeme se s tím, jak nás vidí naši blízcí. 

Jsme posilováni v nějakém obrazu sebe sama a ten nám většinou vydrží po celý život.

Ale, to nejsme my.

Kdo tedy jsme?

Každý by měl vědět, kdo je.

Když jsem byla malá, nořila jsem se do představivosti, do času bezčasu. 

Nesoutěžila jsem, nemusela jsem se obávat nepochopení, vyčítání. 

A všechno přicházelo ke mně, mraky, stíny, stromy. Můj svět, kde panenky žily mé příběhy a mí kamarádi byli hrdinové z knížek: Pipi, kapitán Cook, nebo vědci a průzkumníci z knih Julese Verna.

Kdo jsem teď?

Chci zase být já.

Zas se zastavit.

Miluji chvíle ticha a jakoby bezčasovosti, když k nám na návštěvu přichází slunce, aby nás potěšilo.

Zastavení slunce.

Ráda fotím v záplavě slunce lidi i věci.

Když fotit nemohu, nemohu se hýbat, přiznávám, ještě ne vždy to umím zvládnout.

Nemohu mít, ale smím být.

Možná proto bývám zastavena.

Abych se opět uměla ponořit do kouzla chvíle, a tak přišla opět k sobě.

***

Kdo jsi ty?