Silné ženy, které donosily dítě

V minulém blogu jsem se vyrovnávala s postojem části církve, hlavně v Polsku, který by kategoricky zasahoval do života lidí ohledně těhotenství a potratů.

Vyrovnávala jsem se také skrytě s částí mé rodiny, která je také konzervativně katolická a zasahuje do našeho soukromí.

Teď ale zpět k otázce chtěných a nechtěných dětí.

Když jsem  napsala A, měla bych napsat i B. 

Vím o dvou ženách, které za těžkých okolností dítě donosily. Obě dvě osobně neznám, ale obě dvě mě zaujaly svou vnitřní sílou.

Ta první žena je znásilněná řádová sestra z bývalé Jugoslávie. Toto je úryvek jejího dopisu matce představené:

Všechno pominulo, matko, ale teď všechno začíná. V telefonickém rozhovoru jste mi řekla slova útěchy, za která Vám budu vděčná po celý život. Ale pak jste mi položila jasnou otázku: "Co uděláš s životem, který ti byl násilně vložen do lůna?" Cítila jsem, jak se vám chvěje hlas při této otázce. Nepovažovala jsem za dobré na ni hned odpovědět. Ne že bych neuvažovala o tom, jak se mám rozhodnout. Ale abych nenarušovala Vaše eventuální plány se mnou. Já se už rozhodla. Budu - li matkou, bude dítě moje a nikoho jiného. Vím, že bych je mohla svěřit jiným lidem, ale ono má právo, i když jsem je neočekávala a o ně nežádala, na moji mateřskou lásku. Rostlina se nesmí vytrhnout z kořenů zrnka obilí, které padlo do brázdy. Potřebuje růst tam, kam je vrhl jemný, i když zločinný rozsévač. Uskutečním své řeholní povolání, i když docela jiným způsobem. Nic nežádám od své kongregace, která mi už dala vše. Jsem vděčná za solidaritu, kterou mi projevily spolusestry. Zahrnuly mne v těchto dnech nejněžnějšími pozornostmi. Zvláště však, že se mne na nic nevyptávaly. Odejdu se svým dítětem. Nevím kam, ale Bůh, který náhle zlomil mou největší radost, mi ukáže cestu, na které bych splnila Jeho vůli. Stanu se opět chudou. Opášu se starou zástěrou, vezmu si dřeváky, které u nás nosí ženy ve všedních dnech, a půjdu se svou matkou sbírat pryskyřici z kůry modřínů v našich velkých lesích. Musí přece někdo začít lámat řetěz nenávisti, který tak hyzdí naše země. A dítě, které přijde, přijde-li, budu učit jen a jen lásce. Ono pak, narozené z násilí, bude vedle mne svědčit, že člověk je velký jen jedním, a to odpuštěním. 

http://www.spolcs.cz/view.php?cisloclanku=2010010007

O druhé ženě jsem psala už dříve. Účinkovala v dokumentu Poslední vrchol.

O filmu:

• Není dnes lehké najít v mediích modely dobrých kněží. La Ultima Cima ukazuje typ kněze, o kterém nikdo nemluví: anonymní kněze, kteří slouží Bohu tím, že slouží druhým. Pablo Domínguez Prieto - španělský kněz překypující radostí s velkou zálibou v horolezectví - věděl, že zemře mladý a přál si, aby to bylo v horách. Odevzdal svůj život Bohu a Bůh přijal jeho nabídku. Ve 42 letech umírá při sestupu hory Moncayo. Pablo byl znám a milován velkým počtem osob, které o tom svědčí po jeho smrti.(oficiální text distributora)

http://www.csfd.cz/film/332452-posledni-vrchol/prehled/ 

Tato žena vypovídá o veliké podpoře, kterou ji kněz Pablo dodával, když se dozvěděla, že dítě, které čeká, brzy po narození zemře. Byla pochopitelně velmi ztrápená.

"Zhroutila jsem se a hned jsem volala Pablovi. U něj jsem strašně moc brečela a brečela a brečela. Říkal mi: Musíš brečet. Já jsem říkala: Jsem strašně moc naštvaná na Boha. Pablo mi odpověděl: To je v pořádku. 

V první chvíli jsem se vzbouřila proti Bohu. Křičela jsem na Pabla, proč se mi to děje, proč si to Bůh přeje, že to není možné... Čekala jsem na zázrak, ale zázrak se nekonal.

A já si s Pablovým doprovázením užila každý den těhotenství. Přijala jsem, že můj syn bude tak dlouho žít, jak bude Bůh chtít, a že si ten čas musím naplno prožít. Co to půjde. Jak se můj syn má, jak mu tluče srdce, jak kope... díky Pablovi jsem si užila naplno krátký Juanův život. Bylo to úžasné setkání s Bohem, díky Juanovi a Pablovi neskutečné... nikdy jsem nebyla tak blízko Bohu.

V den porodu jsem mu volala a on přišel jakoby neměl co dělat. Žila jsem se svým dítětem osm měsíců, milovala jsem ho.

Při porodu jsem cítila nesmírný pokoj. Pablo pokřtil Juana živého a za dva dny jsme ho pochovali. Pablo na zádušní mši řekl, že všichni jsme se narodili pro nějaké poslání. Bůh má pro každého nějaký úkol. Vše, co se nám děje, má smysl. A Juan už svůj úkol splnil. 

My si život hodně komplikujeme tolika věcmi, pořád se honíme a o něco snažíme. a Juan to měl lehké, protože za osm měsíců dosáhl cíle, kvůli kterému jsme tady."

Oba dva příběhy jsou silné. Tyto ženy dokázaly proměnit tragické okolnosti spjaté s těhotenstvím v lásku k dítěti a v smíření.

Tomu se říká proměnění. Proměňování. Trápení zúročené v lásku a smíření. Bez toho jsou víra a skutky vymlácenou slámou , pokrytectvím, závislostí nebo manipulací lidí.

To je poslání církve, každého jednotlivce v ní a teprve v tomto kontextu má smysl mluvit o potratech. Nejde to ale cestou nařízení a zákazů. Každý prostě svoji situaci takto neunese. A ani lidé věřící.

Jak jsem psala minule, vše je o člověku. 

A nemůžeme druhé soudit, protože do jejich života plně nevidíme.

Přeji vám pěkný den!