Láska navzdory válce

Soukromý příběh na základě historických skutečností. Pocházím z takové zvláštní, specifické rodiny...

Z matčiny linie pocházíme ze severní a střední Moravy. Ale z otcovy strany...

Babička s dědou nechtěli nic říct, hlavně babička měla patologický strach z perzekucí komunisty. Říkala jen, že utekla před Stalinem. A víc o tom, jak se seznámili s dědou, jestli vůbec měli svatbu a proč se můj táta narodil v Maďarsku, proč pak odešli do naší země... atd. nevím.

Oba prarodiče pocházeli ze Zakarpatské Rusi. Dříve součást Československa. Nedávno jsem shodou okolností pátrala na internetu a objevila jsem kapitolu z našich nedávných dějin, mně dosud neznámou. Protože jsem o této skutečnosti nic nevěděla a protože to bylo trochu složitější, tak jsem částečně  zkopírovala článek

 http://www.vojsko.net/index.php/ceskoslovensko/1447-mala-a-zbytecna-valka-v-podkarpati-zapomenute-dejstvi-druhe-svetove-valky .

Aneb co nás v dějepise neučili...

O území Z. Rusi usilovalo v roce 1938 - 1939 Maďarsko, které útočilo na naši armádu za podpory Polska. Po Vídeňské arbitráži 2. 11. 1938 zabrali Maďaři oblast s městy Užhorod, Mukačevo a Berehovo.

Dne 22.listopadu byl centrem Karpatské Ukrajiny ustanoven Chust a hlavním představitelem se stal řeckokatolický duchovní Augustin Vološin, který byl jmenován na post premiéra zemské vlády. Úředním jazykem byla prohlášena ukrajinština. V souvislosti s ohrožením od polských a maďarských výpadů přes hranice byla československou vládou schválena nacionalistická organizace Karpatských Ukrajinců, která dostala název Karpatská Sič. Karpatská Sič byla ozbrojenou brannou silou, která měla pověření na ochranu území před protivníkem v součinnosti s československou armádou a četnictvem. Sičovci přejali symboliku a organizaci podle historického vzoru Záporožského kozáctva a v těžkých chvílích se v boji velmi osvědčili, o čemž svědčí i to, že počet příslušníků tohoto dobrovolného sboru dosáhl zhruba pěti tisíc mužů.

....

Snem asi každého národa je samostatnost.  

Vojsko Karpatské Siče se připravovalo k akci, která měla s definitivní platností ukončit československé panství a se zbraní v ruce měla povstáním vybojovat nezávislost. Vojenský velitel sičovců Dmytro Klempuš naplánoval toto povstání na 14. března  1939.

Jenomže ten samý den se od nás Slovensko odtrhlo a ten samý den, večer, zaútočili na Z. Rus opět Maďaři. Naše jednotky byly staženy.

...

Na dobytých územích Maďaři zahájili velmi tuhé represe, které si v ničem nezadaly s nacistickým terorem při obsazování Polska za druhé světové války. Hned v prvních dnech okupace nastal doslova hon na sičovce i civilní Rusíny a Ukrajince, kteří byli represivnímu aparátu nepohodlní a na mnoha místech docházelo k masovým popravám maďarskými komandy smrti. Jenom v Chustu byly okamžitě po dobytí zajaty a následně v noci na druhý den popraveny stovky lidí, jejichž mrtvá těla byla poté naházena do Tisy. Tím však teror nekončil. Na sto tisíc Židů z okupované Podkarpatské Rusi bylo deportováno a později zavražděno v nacistických koncentračních táborech. Místní Rusíni a Ukrajinci trpěli za války neustálou represí ze strany maďarských okupantů a mnoho jich bylo uvězněno a popraveno. Mnozí další ilegálně překračovali hranice, aby se připojili do odboje, ať už do řad ukrajinského odbojového hnutí, nebo na území SSSR, kde však byli jako občané nepřátelského maďarského státu považováni za špiony a byli deportováni na Sibiř do gulagů. Marný odpor kladli sičovci až do 23. března 1939, kdy Maďaři obsadili celé území Karpatské Ukrajiny. Části obránců se podařilo přejít na Slovensko, kde byli internováni a později jim byl udělen azyl. Karpatskoukrajinská vláda včetně prezidenta Vološina unikla do Rumunska, kde našla útočiště v Sigetu. Boje skončily území bylo připojeno k Maďarsku pod názvem Karpátalja. Ztráty na ukrajinské straně dosáhly 1 500 mrtvých příslušníků Karpatské Siče, z nichž byla většina povražděna bezprostředně po boji, když je Maďaři zajali. Během několika týdnů bylo zabito dalších 3 500 Ukrajinců a Rusínů, tisíce dalších zemřely ve vězění. Prezident Vološin žil až do konce druhé světové války v Praze a po osvobození sovětskou armádou v květnu 1945 byl ihned unesen sovětskou kontrarozvědkou („směrš“ – předchůdce KGB) a byl uvězněn v Moskvě. Zde 19. července 1945 zemřel, podle oficiálních údajů na selhání srdce. Vzhledem k tomu, že byl pro Sověty nepohodlnou osobou a symbolem ukrajinského boje za nezávislost, je pravděpodobné, že byl zavražděn. V roce 2002 byl jmenován Hrdinou Ukrajiny.

Tento konflikt byl velmi krvavou kapitolou československých i ukrajinských dějin. Ukrajinské jednotky zde původně bojovaly po boku Čechoslováků proti Polákům a Maďarům, později sami Ukrajinci povstali proti Čechoslovákům. Při obraně před maďarskou invazí se sice obě strany dohodly, nicméně vzájemné přestřelky a mrtví byly stále na pořadu dne. Českoslovenští vojáci zde bojovali zoufale proti velké přesile, ale prokázali velkou houževnatost a bojovou morálku. Bojovali i v době, kdy jejich vlastní stát už neexistoval, což je rys symptomatický a řadí jejich bojový výstup na roveň činnosti československých legií za první světové války. Částečně se tím vyvrací mýtus o tom, že bylo Československo obsazeno bez výstřelu. Nebylo. Ve stejné době, kdy Adolf Hitler triumfálně kráčel po nádvoří Pražského hradu, Češi stále bojovali a umírali. Stejně jako Češi, i Ukrajinci a Rusíni zde v době maďarského vpádu bojovali za stát, který už neexistoval. Tuto tragickou a velmi krvavou kapitolu dějin můžeme bez sebemenšího zaváhání označit za skutečně první dějství druhé světové války. Nechybělo nasazení letectva a tanků, ani masové popravy a teror na civilním obyvatelstvu. Necelý rok uplynul od tohoto konfliktu a Hitler napadl Polsko. Tím začala nejkrvavější válka 20. století. Její předehrou však byly statečné boje československých a ukrajinských jednotek proti maďarské invazi.

...

Můj děda byl maďarský voják. Měl černé vlasy a hnědé oči. A babička Rusínka byla světlejší s modrýma očima. Jak se potkali, co se přihodilo? Kdoví. To už nezjistím. Jejich vztah byl divoký, ale patřili k sobě. Narodil se jim syn - můj otec. I jeho životní peripetie byly složité.

Naše děti budou příští týden kousek od hranic Ukrajiny. Kousek od Chustu, odkud děda pocházel. 

Lidský život je spletitý. Ničíme a tvoříme. Nevíme, co je v nás za geny, které události nás změní, otevřou, ukáží dřeň. 

Stále se dělíme na utečence, Evropany, spravedlivé, chytré a na další. Máme neskutečné štěstí, že nemusíme usínat lehkým spánkem ze strachu, kdy k nám vtrhne komando, kdy naše muže a syny nepostaví ke zdi a nás, ženy,neznásilní tlupa žoldáků. 

Toho všeho je člověk schopen. Ale snad je naděje. Když slyším o utrpení lidí, přeji si, aby z pařezu vzešel proutek. Z toho, co se zdá být zmařeno, zničeno, z toho roste naděje.

Naděje není v národech a ve státech, je v každém z nás. Hranice udáváme my.