Prostor slunce - fotoblog

S jako slunce... S jako půl osmičky, jako smyčka v magnetofonu točící se dokola. Stále hraje tu stejnou muziku. Slunce každý den vychází a zapadá... stále stejně a přitom pokaždé nově.

Chtěla bych napsat ještě pár slov k těmto fotografiím. 

Za prvé je vidět rozdíl fotoaparátu oproti minulému blogu, kdy jsem použila foťáček do dlaně.

Ale to nevadí. Můj pohled je stejný. 

Napadla mě teď filosofická otázka: Můžeme vidět jinak, i když se díváme stejným pohledem?

Za druhé : mám ráda slunce a ráda ho používám jako obraz v sobě.

Každé ráno může ve mně povstat slunce. V každé tmě, v každém neúspěchu, v každé krizi. Představuji si ho, jak mě hřeje v  břiše a pak jeho teplo a světlo proudí do mých nepohyblivých paží, až i ony ožijí.

Zázrak si z života děláme my sami. A myslím, že to je to nejdůležitější, co můžeme našim dětem předat.

A k té otázce... Ano, myslím, že ano. Můžeme vždy prozřít a uvidět hloubku obrazu. Plytkost svých přesvědčení.

A  vždy můžeme svůj život změnit.

***