Moje město

Náš speciální pozdrav, lidé milí, zní: Nažďár! Tak vás zdravím a nabízím ke shlédnutí pár přibarvených nebo naopak odbarvených snímků pořízených z sedadla vedle řidiče za jízdy: Náměstí Republiky z city Žďár nad Sázavou. 

 Berte to označení "city" s nadsázkou. Dřív totiž vymlátili náměstí komunisté a postavili tam šílené krabice s rovnými střechami - na Vysočině, kde často prší (ťuk ťuk na čelo) - a dnes v nich prodávají Vietnamci, a vůbec je to taková šílená všehochuť.... Nicméně se teď náměstí "kultivuje".

Křižovatka, dlouho jediná světelná, u Kulturního domu, u Pojišťovny - původně sídla komunistů, a u banky a knihovny. Právě jsme přejeli Sázavu, tedy podle starých hranic z Čech na Moravu.

 Tady alespoň vykukuje historická miničást. Napravo přes půl fotografie zabírá Knihovna M. J. Sychry, Čechův dům. Za ní kolem malých krámků a kavárny projdete na tzv. Tvrz. Bydlí tam naši kamarádi. Na návštěvu ale jděte raději do místního muzea, pak do kostela svatého Prokopa, nebo na něco dobrého... Jsou tam i jiné zájmové cíle, ale o těch tady psát nechci.

A jedeme dál. Fotografie jsem přibarvila podle momentální nálady. 

Moje babička chodívala s dědečkem ve Vyškově na korzo. Dřív lidé chodili v neděli odpoledne na náměstí korzovat. Pěkně se oblékli, dali si zákusek v cukrárně a smekali klobouky. Kultura...  

Ale mí prarodiče se do Žďáru se přestěhovali až o dvacet let později. Z korza ve společnosti zřejmě nezbylo ani torzo... a co zbylo z náměstí... ? Někteří pamětníci to oplakali. Tady však vidíte ještě lepší stranu. To víte, místo vedle řidiče je napravo... :--)

Do tohoto klenotnictví jsem v minulém století chodívala i já... :-) 

Tudy se jde na Pěší zónu. 

 Vlevo je zrekonstruovaná budova bývalé základní školy. Za ní je plácek - s divadlem, které se bude také rekonstruovat a kde pořádají naši přátelé předvánoční Ostrov pohody a místní     ochotníci  výborně hrají Zelňačku, a pak také ZUŠ Jana Drdly. K ní mám velmi osobní vztah. Chodila jsem tam do výtvarky a teď asi pět, ne... ještě víc... předmětů... navštěvují naše dvě děti.

 Toto nestojí za řeč.

Dojeli jsme až na horní konec náměstí, kterému se říká Konvent. Matně si pamatuji pošmournou krčmu asi 10. cenové skupiny od Santiniho. Na jejím místě teď leží krabice OC Konvent. Ale zůstal zde zachován kostelík Svaté Trojice, kde se slouží mše na rozloučení se zemřelými. Pak průvod pozůstalých zastaví provoz na jedné z ulic a nesou nebožtíka na nedaleký hřbitov. 

Mně se to "líbí"... do toho shonu a shánění zboží vstoupí průvod se zemřelým... Prach jsi a v prach se obrátíš... přestaň tak moc prožívat prachy, raději se nadechni čerstvého povětří :-)

 Kolem kostelíka je urnový háj...

"Trojiční okénko." 

 Závěrem...

Kolik lidí tudy prošlo... Zanechali tu nějakou stopu?

Město jsou domy vedle sebe a v nich lidé od sebe  různě daleko. Po každém z nás něco zbude... vůně, úsměv nebo trpkost... prázdné místo u stolu... hrob... hromádka popelu...

Město má atmosféru, kterou vytvořili lidé a která na ně zpětně působí. 

V tomto kontextu žádné město není anonymní.

Žďár nad Sázavou je po návratu opět mým domovem. Je to město plné kontrastů.

Ale je místem, kde žijí mí příbuzní a kamarádi. Je to město, kde je mé srdce...

A to je důležité.

Pěkný den a Nažďár!