Není hvězda jako hvězda

Příběh jedné starší životem unavené ženy v kontextu přemýšlení o symbolu hvězdy.

Bylo už k večeru, když se blížila k místu, kde bydlela. Říkalo se té čtvrti s poletujícími odpadky a přitom i s pokusy o zútulnění v podobě malinkých záhonků nebo židlí pod stromy pro sousedské klábosení, Stalingrad.

Dojela na malé přilehlé parkoviště. Reflektory na chvíli osvítily sgrafita červených pěticípých hvězd vetkaných do stejně rudých květinových ornamentů. V domě bydleli ještě pamětníci starých časů, kteří té rudé hvězdě věřili, a přáli si ji zachovat alespoň na omítce.

Hvězda naděje... vážně? Jako malá prožívala Indiány. Představovala si stejně jako oni, že hvězdy jsou duše zemřelých. Nebo jsou hvězdy strážci živých? Má každý člověk svou hvězdu... ? 

Kdysi v to věřila, věřila v poezii života, ale pak se její nebe zatáhlo.

Vypnula běh motoru, vytáhla klíčky ze zapalování a nechala je chvíli ve své dlani. Trochu se předklonila, aby se podívala nahoru.

Z okna kuchyně, tam kde sedává u malého stolečku, bývá vidět z ostrého úhlu část Zelené hory. Občas se na ní zamyšleně dívala. Nevěřila v Boha, ale něčím ji ten chrám oslovoval. Nedovedla pojmenovat čím, ale vnímala, že je dobré před něčím větším, než je ona sama, zůstat stát a přemýšlet o svém životě. Mít na zřetel souvislosti a něco nad... co?

Proč lidé stavěli chrámy? Asi proto, aby se dotkli nebe. Něčeho krásného a ušlechtilého. Jenomže pak toho ti toužící po moci, zneužili. Dosadili se sami na místo hvězdy nebo dokonce boha. Kdo se jim neklaněl, byl stíhán. Stal se mučedníkem.

K čemu jsou dnes mučedníci...?

Jan Nepomucký byl zřejmě pro opata Vejmluvu hrdinou. A proč ne? Byl jistě čestným mužem, který měl na zřeteli něco jiného než pocity spokojenosti, požitky, snadnou cestu bez utrpení a námahy...

Povzdychla si. Kdepak je takovým mužům konec? Se svým nastávajícím spolu randili pod hvězdným nebem, dokonce si přáli společnou budoucnost, když padaly hvězdy.

Padaly hvězdy, padaly a ani je do dlaní chytali...

Po deseti letech manželství vyhaslo a její manžel si našel jinou. Zbořil to, co oba zbudovali... i to, do čeho ona vkládala naděje.

Zrovna tak komunisté chtěli tento kostel rozebrat na cihly.

Copak jich měli málo? Je to zvláštní, jak lidé dokáží zdeformovat to, co bylo původně čisté.  Vytvoří nový symbol a pak věří v jeho sílu. A bezhlavě ničí to, co bylo lidskými srdci i dlaněmi zbudované. Co pak v lidech zbude? Poušť...

Její kuchyňské okno nesvítilo, bylo tmavé. Nikdo na ni nečekal. Věděla to a nesnášela ten pocit. Snažila se otupět, když odemykala dveře bytu, proti tomu pocitu osamocenosti, proti  tomu, že to bude opět a vlastně napořád ona, kdo odemkne, kdo rozsvítí. 

Snažila se nemyslet na to, že ji přivítá ticho a tma. A zima. Zima z osamocení a také z toho, že skutečně málo topí. Domovní výbor šetří. Zkoušela se proti tomu bránit, ale kdo bere vážně šedesátiletou osamocenou ženskou...

Jak to, že někdo dokáže tu poušť přejít? Jak to, že někdo najde studnu?

Má smysl odpuštění a smíření?

 Snad je hvězda symbolem naděje. Něčeho, co je nad námi. Lepší budoucnost, lepší zítřky... Jenomže ta hvězda musí svítit všem a ne jen vyvoleným.

Světla pouličních lamp se rozsvěcovala a odrážela se v kalužích mezi zbytky roztátého sněhu. Občasný poryv větru zčeřil hladinu louže a odraz světla se roztříštil na plující hvězdy.

Mohou se utopené plány stát novou nadějí? K tomu musí mít člověk sílu a víru. 

Ale ona se cítila vyčerpaná. Nechtělo se jí ani vystoupit do toho nevlídna.

Kdyby tak zase mohla vidět malou vnučku... Na minulé návštěvě, jí ta dvouletá ratolest s chloubou ukazovala panenku, kterou dostala, takové to buclaté miminko s měkkým bříškem, s kterým se může pomazlit.

Malá tahala miminko po bytě jako kočka koťata a pak jí ho se slovy: Babí... mimí... položila  na klín a sama si na něj položila hlavičku.

A ona, babička, se neubránila dojetí. 

Taková treperenda....její spontánnost je odzbrojující. Dokáže všechny sblížit svou bezelstnou láskou, protože vidí čistě. Nezáleží jí na tom, jak kdo vypadá, vyšplhá se dospělým na klín a přitulí se. To dítě má tolik důvěry. Má smysl takhle vychovávat dítě? 

Co tu holčičku čeká? Také ji opustí manžel jako mě? Proč tak uvažuju... ? Možná, že mi skepse zbytečně kazí život... Děti musí mít hvězdičky v očích...

....

Usmála se. Pomalu dostávala sílu. Začala se těšit na dnešní večer. Ano, vyšlape s taškami nákupu schody, odemkne, rozsvítí...

Ale pak si pustí zprávy a vytáhne balík se zbytky vln. Slíbila té malé, že pro panenku naplete oblečení, aby jí nebylo zima.. 

Už se nemůže dočkat, až spolu panenku oblečou.

Je mnoho hvězd. Tisíce tisíců, ale ty, které člověk rozsvítí v druhém, ty jsou nejkrásnější.

Pozn. Poutní kostel Jana Nepomuckého na Zelené hoře, postavil architekt J. B. A. Santini na půdorysu pěticípé hvězdy podle počtu pěti hvězd nad Vltavou, kam byl zmučený kněz Jan z Nepomuku ,,pohřben".

Stalingrad je městská část v témže městě, Žďáru nad Sázavou.