Pozdrav z Vysočiny: netaje, ale je tu pěkně

Některé okamžiky proklouznou mezi prsty jako sen. Sen je krásná paní se závojem. Žena, tajemná, která nepatří času. A jak proklouzává mezi prsty, její závoj se v nich na chvíli zachytí...

 Fotograf je ten, zrovna jako spisovatel, malíř, básník..., kdo má zprostředkovat krásu, kterou vnímá, dál. Nejde o jeho slávu, ješitnost, ale o dar.

Dostal dar, a ten daruje dál,  i když profesí, za peníze, ale stále je to dar.

Rozvíjí se i on sám. Stvoření, které se rozvíjí, utváří tvorbou... a to je štěstí. Ale ne pozlátkové.

Fotografie jsou pořízeny kousek za Žďárem n/S, na cestě, která vede na Klafar, ke Starému dvoru, až do bývalého cisterciáckého kláštera.

Bohužel jsem skončila poblíž doupěte bezdomovců, kolem kterých jsem sama jít nechtěla. Kousek jejich boudy vidíte na fotce.

Starý dvůr, kde je okolí protkáno lyžařskými tratěmi. Dnes jsem šla vyhlížet syna a jeho spolužáky, kteří měli tento týden lyžařský kurz.

 Ale kdepak jim byl konec... :-)

Nevadí, fotím a fotím, křehnou mi ruce, ale fotím.

 Může se vám to líbit, nemusí, ale já byla šťastná...

 A o to se chci s vámi podělit, protože mám radost... A  ta se nedá udržet za  plotem :-)

Celý týden se drží trable těla v pozadí. Mám vzdušný pocit osvobození z krusty. Znásobeno modrou oblohou si připadám jak v ráji.

A ráj tu je...

 DĚKUJI ZA VŠE...