Pro lásku mých blízkých

Lidé milí, předkládám vám pár úvah o nemoci a rodině. A doufám, že i o dobrém konci. Tento blog je osobnější povahy :-).

Jsme cestovatelé, cestopisci po svém osudu. Možná je tvůrcem našeho osudu pochopení, to jak čteme svůj život. Někdo čte ve svém životě požehnání,  jiný zlořečení.

Člověk někdy trpí jak zvíře, ale zvíře bývá z milosrdenství usmrceno, aby netrpělo. A co člověk? Ten má trpět? Proč?

Protože člověk může doufat, milovat a věřit ve smysl. Protože si může uvědomit to, co mu dříve unikalo. Může se změnit, vyzrát. Jo, je to tak, ale kde k tomu brát sílu? Myslím, že těch pramenů posily je víc. Touha tvořit, starat se o někoho, smířit se, ale nevzdat se. 

Ale možná máte ještě své zdroje.

Je takovým pramenem vnitřní síly Bůh nebo víra v něj? Napadlo mě, jestli nestvořil člověk Boha, protože některé utrpení zdá se být nad lidské síly. Možná, že je pravda někde na hranici mezi stvořením člověka a stvořením Boha. Jedno je odpovědí na druhé. K čemu Bůh, když v něj člověk nevěří? A k čemu lidský život bez víry ve smysl? A v jaký? Tyto a další podobné otázky píší otazníky v mé hlavě.

Mám ráda evangelijní příběhy lidí. Převádím si jejich význam postupně i do svého života. Tyto příběhy jsou terapeutické, žijeme-li je také.

Dnes jsem si znovu vybavila dojemný výjev, jak čtyři lidé spouštějí střechou nosítka s nemocným, nepohyblivým mužem k Ježíšovi a ten, když jim vidí do srdce, říká: Pro víru těch tvých blízkých, vstaň a choď a to lehátko si odnes! Odpouštějí se ti hříchy.

Jaká to musela být víra, láska a touha, aby se jejich milý uzdravil...

Dlouho jsem ale nemohla pochopit, jak je to s tím odpuštěním hříchů, jak to spolu souvisí. Snad jsem už trochu blíže:

Dnes jsem skučela. Cítila jsem se mizerně. Rodina odjela na víkend pryč a na mé  naléhání beze mě. Byla jsem ráda, že  mě nevidí a neslyší. Jednou za čas je třeba vzájemně si od sebe odpočinout. 

Přemýšlela jsem o svém vztahu k nim... postupně jsem přecházela z myšlenky na utrpení zvířete na myšlenky o ubližování. My lidé dobrovolně trpíme a trápíme druhé. 

Slabostí člověka nemusím pohrdat, mohu se k ní sklonit a políbit ji. Každý máme slabé místo. Lze ho proměnit? Dotek léčí rány. Dotek bolavých míst pochopením, něhou, přiznáním si vlastních chyb. Asociální člověk po doteku agresivně vyjede. Každý reaguje různě citlivě. Někdy  člověk musí zachránit sám sebe, ale pokud to jde, může se na své blízké podívat jako na lidi milující, věřící, toužící, byť to projevují jakkoli nedokonale. S laskavostí a shovívavostí. Nespěchat...

Má rodina je stále se mnou. Sklání ke mně se svými malichernostmi, ješitností a hádavostí, ale i s láskou a vírou a  touhou po mém uzdravení. Někdy je to i nad jejich síly.Přistihla jsem se, že myslím často na sebe a na svoje potřeby. Neumím to teď dobře vyjádřit... Občas utíkám, protestuji. Jsem malicherná, ješitná a hádavá. To by až tak nevadilo. Zdálo by se na první pohled, že jsme si fifty fifty. Ale tak je to ode  mne špatně. Mohu mít nároky, když mám ještě větší smysl pro odpuštění. Mohu si stěžovat na nedostatky druhých, ale jen když mám nad to ještě větší lásku. Zapomínám je vidět, vždyť si má slova a skutky nesou v srdci a co já vím, co v nich zůstane... Nemohu to vědět, ale mohu se alespoň nad tím zamyslet.

Smyslem evangelia je změna smýšlení. Nebo přeneseně Exupéryho to, co je důležité, je očím neviditelné.... a i k tomu je nemoc dobrá. Abych uviděla druhého laskavě, tak jak vidí ten,  kdo miluje.

Člověče, je ti odpuštěno, že jsi neviděl krásu druhého člověka, tobě blízkého...