Poslední rozloučení

Jak to po smrti je? Činí duše nějaké pokání? Nevím. Říkám si ale, jestli to není tak, že našim zemřelým je odpuštěno, jen my, pozůstalí pozemšťané, je držíme v poutech neodpuštění.

Stále jsou naši mrtví s námi

Nikdy nejsme sami...

 Probuzení ze včerejšího dne není snadné. Trvá dost dlouho než se proberu. Pomalu se rozcvičuji a přemýšlím... sevření duše vyvolává sevření těla.  Dýchám tak zhluboka, že mám pocit, že prostor nade mnou se klene v tmavě modrou apsidu,  jen místo románské mozaiky Pantokratora, mi tanou na mysli tváře příbuzných. Mám vůči nim dluhy, vím. Jedna z těchto tváří je tvář mé babičky, která je už několik let po smrti. Zítra by slavila narozeniny. 

Neměla mě moc ráda. A já ji moc nechápala. Zemřela, když už byly naše děti na světě. Přestože jsme jeli na zádušní mši, přece jen jsem si uvnitř sebe, s ní nebo vlastně se mnou, vše nevyříkala. Tenkrát jsme hodně spěchali. K čemu rituál rozloučení, když se nezastavím? Až dnes dávám slovo myšlenkám, které jsem odkládala do šuplíku ad acta, jako někdo odkládá staré fotky. 

Staré fotografie jsou zrcadlo vzpomínek. Mluví o našich emocích. O přáních, láskách, nadějích, křivdách a zklamáních. Jsou obrazem pout s minulostí.

Táta vyvolával fotky v těsném umakartovém prostoru panelákové koupelny. Někdy mě  do toho tmavého světa kouzelného zjevování minulosti brával s sebou. Říkal mi co je ustalovač,  vývojka... a v oranžových kádinkách pinzetou ty bílé papíry máchal . Za pár okamžiků se  vyjevovaly tváře, pohyby, události. I moje pihy :-)

Vyvoláváme fotky pro vzpomínky a vzpomínky volají nás. Svírají, lechtají, studí i hřejí...

Mám ráda staré fotografie. Možná více pro sentiment, pro iluzi... abych se vyhnula nepříjemnému zjištění, že nebylo vše idylické, jak bych si přála, a že jsem vlastně neodpustila.

Potřebovala jsem to v sobě uzavřít. Tak jsem zapálila svíci z včelího vosku. A jak ten plamen tiše a měkce hoří, vše se ve mně zklidňuje. Babička měla dost složitý život...

Svíce taje a pomíjí, odchází do minulosti, jako ,,obrácená vývojka", a já nechávám babičku v mých myšlenkách v klidu spát.

Odcházení zemřelých a loučení s nimi je posvátná chvíle. Až mě z toho mrazí, jak je to skutečné.

... ať odpočívá  ve svatém pokoji i v pokoji mé duše.

Co bylo, bylo.

Děkuji za vše.