Sebevědomí

Už se smrákalo. Ležela jsem na posteli v našem obytném kuchyňském pokoji. Místnost tmavla a já měla záda jako spoutaná. 

Nespuštěné rolety nad okny bez záclon mi otevíraly výhled na protější domy, v kterých se rozsvěcela okna. Byla tak blízko, bez záclon se zdála být tak nějak blízko... jako bych viděla lidi, jak vaří večeři... ale to byl jen pocit.

 Na čisté obloze zrály modré tóny v zelenou a od východu milimetr po milimetru, jako když anděl mávne perutí, se nebeská klenba bez mráčků propadala do šedočerné hloubky jiných vesmírů a tajemných světů a dějů.

U stolu seděla silueta strýce. Mlčeli jsme. A do toho ticha a do stmívání se padaly jak krůpěje světla tóny houslí. Poslouchali jsme spolu houslový koncert.

Byla to nádhera. 

Povznášející hudba a povznášející pocit.

Kde se rodí hudba? Kde cit, touha, krása? Snad z okamžiků marnosti, kdy člověk uvidí svou ubohost. Z pravdivosti.

S tělem jsem moc nepohnula, ale zavřela jsem oči a vzlétla do těch hlubokých světů, do míst, odkud padaly ty zařící krůpěje hudby. Jako ke studni obklopené pouští. Tančila jsem ve svých myšlenkách. Nebyla žádná minulost a ani budoucnost. Jen teď. Zhluboka jsem rozdýchávala páteř. A tělo tak zvláčnělo a já vstala.

Kolik vrstev musím prodýchat, abych se uvolnila z různých sevření a tlaků?

Je mi přes čtyřicet. Myslela jsem si, že vím, jaká mám být. Naučila jsem se spoustu postojů a reakcí, které mě svazují, protože jsem součást nějaké skupiny, společnosti.  Musím dokazovat, plnit, vypadat, chovat se... jinak se druhý urazí, nazlobí, zklame... Opravdu je to tak? Není, ale žiji podle toho. Tak žijeme blízko sebe a přitom sobě vzdáleni.

Jsem sama o sobě jako součást  krásy a krása je součást mne.

Jsme každý součást krásy, přítomnosti. Dech je naše uvědomění si sebe.

To je dar, křehký jako střípek ledu. 

 Lidé milí, mějte krásný den, hlavně v sobě... :-)