Domácí humoresky

"Potřebovali bychom nový lustr," prohlásil znalecky náš 14letý syn, když se s šálkem čaje v ruce zahleděl na to, co že nám to vlastně svítí nad jídelním stolem, a logicky to zdůvodnil: "Tenhle už je zaprášený."

"Stačí ho vysát, miláčku... ", málem jsem se udusila, když jsem polykala smích. Pokusila jsem se o neutrální tón, ale neubránila jsem se údivu. Něco takového by mě nenapadlo.

Sice jsem slyšela historky o mužském stylu hospodaření, ale že by se to týkalo i syna... krev z mé krve. No, ale stejně nás ten lustr poslední dobou, dva tři týdny, zlobil. Strašil. Neposlouchal. Náladovatěl. Prostě problikával. 

"Můžeš ho, prosím, spravit?" Po neblahých zkušenostech s reakcemi mého chotě, kdy jsem se pustila do rekonstrukce jednotlivých částí bytu, jako prahy, futra, apod. činností: To je mužská práce... ! jsem utažení objímky nechala na něm.

Pro jistotu jsem mimoděk pípla: "Musí se utáhnout objímka."

Už jsem ticho.

"Já vím", děl muž.

A tak za omlouvání se návštěvám, když stůl i s jejich kávou zmizel v temnotě, kroutil s tím "ústrojím" a světlo blik blik a nic. Světlo a tma. V tomto případě to nemá žádnou souvislost s Hegelovou dialektikou.

Tak co, alespoň lustr konečně vysaju. Stáhla jsem pružinu a málem ten korpus upadl. 

Aha, objímka se protáčí.

Od čeho, Pane Bože, máme dvě ruce, že? Leč potřebovala jsem i třetí, tak dcera držela lustrový klobouk a společně jsme to utáhly. A já si teď trochu užívám té samolibosti. Lustr svítí.

Ale co, jednou si libují muži a jednou my, statečné ženy, si vystřelíme z nich.

Jinak by se jeden zbláznil.

Co se škádlívá, to se někdy i rádo mívá.

Amen.

A navíc je to všude podobné... Jeden známý rozebral hodiny, aby přišel na to, proč nejdou. Marně. Pak jeho manželka vyměnila baterii. A to je vše. Tik tak.