Před domem

Tak jsem seběhla dolů po schodech ven, čekala jsem pošťáka, přitom něco fotila... hned u dveří nám rostou takové ty parkové růže, moc je nemusím, ale zaujaly mne, tak jsem cvakala spouští a mezi tím došel ke mně  synátor, našpulil rty: "Pusinka by nebyla?" Rošťák, musela jsem se usmát.  Jinak je vše stejné...

... dnové... dny plynou, snažím se využít čas... každou chvíli nějak vyplnit. Jen ta bída v krizích zůstává...

Je ve všech krizích člověk ubožák?

Je krize život bez příkras nebo je krize běžný stav... ?

Člověk zmlkne, není to. co si myslel, že je...

Tyto fotky jsem nedolaďovala. Možná některé jsem přidala na kontrastu, většinu ořezala... ale copak má život pořád pestré barvy a adrenalinové napětí nebo je tiše klokotajícím rájem? Má člověk pořád příležitost fotit supr zážitky?

Vždyť normální život je jak asfaltový chodníček na sídlišti, kam se ale z nebe snááááášííí list... 

Ztrácíme krásu pro jinou krásu.

I ta růže je orvaná, ukradená sama sobě někým, kdo po ní chtěl ty květy a už víc ho nezajímá...

Ženský pocit :-)

Možná, že štvu sama sebe... ani nevím proč...  

Někdy je ve mně takový neklid z poklidných dní na povrchu a já mám pocit, že prasknu... Přetlak nenaplněnosti. Mám vše, ale přitom nic.

To je na životě někdy to nejhorší... zvyk a setrvačnost.

To pak letím ven. 

Někdy si obléknu šaty, rozpustím vlasy a roztáhnu ruce povětří, nebi nebo se dotknu vlhké země nebo drsné kůry stromu... jako strniskem drsné tváře stromu, mé opory...

a šeptám mu.... chci žít, chci dýchat, dotýkat se.

A venku vidím, že ta setrvačnost růže je jistotou krásy, na kterou se nedá zvyknout, protože se stále proměňuje.

 A ubožák je nejblíže Bohu.