Beze slov

Etuda, která vznikla z více podnětů. Chci pozorovat a popisovat různé momenty lidské duše. Tato etuda je o studu, který je sdělen beze slov...

Do kabinetu zasvítilo odpolední slunce. 

Zuzana položila červenou propisku a zadívala se z okna. Žáci se s řevem rozprchli domů a ona musí opravit ještě pár sešitů a pak taky vyrazí...

Domů...?

Jo, domů, povzdychla si. K dětem a k manželovi... Seznámili se na kolejích. Byl slušný, společenský, spolehlivý a byl jí i celá ta léta věrný. Nakupoval, zařizoval... Nejedna kolegyně by si takového muže přála... 

Ozvalo se mírné zaklepání na dveře. Zuzana se ještě ani nenadechla, aby řekla: Dále! a už vykoukly mírné oči starší kolegyně Blaženky.

"Tady ti nesu trochu koláče.... Je ti něco? Jsi pobledlá... ", zkoumala Zuzanu. Byly si důvěrné jako dvě setry.

"Vím, moc jsem nespala", špitla Zuzana a rychle sklopila řasy. A hned jako by nic nadšeněji dodala: "Za to koláč vypadá čerstvě!" Pokusila se přitom o úsměv.

Blaženka se jí mlčky podívala do očí. Pak položila svou ruku na její. "Tak dobrou chuť! A už si odpočiň! Já taky už půjdu. Sice na mě doma nikdo nečeká, ale zaliju si kytky a popovídám si s nimi."

"Děkuji... Blaženko, jsi hodná..." řekla něžně s trochou smutku Zuzana.

Na vteřinu bylo ticho. V tom tichu o sebe neslyšně ťukly dvě koule, jako když si přiťuknou dvě sklenky se šampaňským. Takové ticho, které sbližuje a zároveň dává prostor a svobodu k tomu, jestli se obsah koulí vykutálí, vysype nebo ne. Okamžik, neuchopitelný a hluboký, který propojuje beze slov lidská srdce. Snad je to nějaké zvláštní světlo...

Zuzana se dívala do Blaženčiných očí, tak jako by jimi prostupovala a jejich nitra se  mlčky prolínala...

Má duše je jako oltář s reliéfy manželových doteků vzteku. Slovní agrese, výhrůžky a posměšky, které zůstávají zapsány ve zdech našeho domova, v nosných zdech,  za kterými z druhé strany mají děti na uších sluchátka, aby neslyšely... Nesu jeho záchvaty na svých zádech... Nikde žádná modřina, nikde žádná boule, jen klečím na trnech a schoulená do sebe se nechávám bičovat ponižováním, když on sám prožívá úzkost  a nejistoty... Jsou to jen okamžiky, než se z toho vyspí a je zase vzorný otec a manžel... ale ve mně narůstá pocit marnosti a studu. Stydím se a ten stud je jako bílá křída, kterou kolem sebe kreslím kruh, kde jsem v bezpečí intimity. Tam si lížu své rány, jako vlčice, která opouští smečku a uchyluje se do samoty, aby znovu a znovu umírala... a znovu skládala své kosti k sobě... protože jsem zraněná tím, komu jsem důvěřovala, že mě ochrání, koho jsem milovala a snad stále miluji... 

To je mé nechtěné tajemství, které se nedá vyslovit... a jen někdo, jen ty ho čteš z mé tváře, vím... a jsem ti vděčná, že se víc neptáš...

Blažence se v očích něco pohnulo... Kdybych ti tak, holka, mohla pomoci...

Broukla na Zuzanu. "Tak zítra... pa!"

Tiše naplněná nevyřčenými slovy Zuzany za sebou jemně zavřela dveře, jako by zavírala dveře do nitra ženy, kam mohla nahlédnout.