Srdce blázna

František byl starší muž. Byl ženatý a měl dospělé děti. Dvě dcery a syna. Dcery bydlely ve stejném městě jako on s ženou. Jedna byla vdaná, ale bezdětná, druhá zůstala svobodná a měla z toho komplexy.  Syn byl nejmladší a Františkovu srdci stál nejblíže. Byl romantik stejně jako on a zároveň se nepotřeboval ubezpečovat o svém místě mezi lidmi. Neměl komplexy méněcennosti. Byl pohodář. Koupil starý mlýn a neměl čas se ženit.

To je dobře..., pomyslel si František.

Seděl na lavici na zahrádce U veselé šenkýřky, v rukou sklenici řezaného. U nohou mu ležel jeho věrný psí druh Frido.

... vždyť by ho ženská utáhla na vařené nudli. Jako ta má. Když ještě přijdou dcery, nezavřou klapačky a štěbetají jak husy. Málem mě uštípou.

Sklenice probleskovala temnějšími odstíny a občas se jeho ruky dotkla chladivá kapka stékající po jejím oblém povrchu.

Povzdychl si. Bylo mu smutno. 

Připadal si sám. 

Musel zůstat sám.

Měl touhu, která už byla na dosah splnitelnosti .Jako to zobrazuje ten výjev v Sixtinské kapli, kdy se Bůh taktak dotýká  Adama. Nebo Adam jeho? Míří k sobě nebo se opouštějí...?

František se zamiloval.

Jsem  blázen, v mém věku... říkal si. Avšak nemohl si pomoci. Ta žena byla krásná. Existovala, ale nikdy se s ní přímo nesetkal. Viděl její tvář na fotkách a snad mu něco připomínala... nebo byla klíčem k jeho touze, kterou už v sobě dávno pohřbil. Byla snad ztělesněním svobody, ženskosti... krásná. Toužil po ní. Probouzela jeho smyslnost  a fantazii.

Dokonce ji i kontaktoval a ona mu odpověděla. Byl v ten okamžik štěstím bez sebe... než se do něj pustila jeho žena podporovaná dcerami. 

Změnil se, děděk bláznivej. Zamiloval se! 

Prchal před nimi do hospody. 

Zoufal si. 

Žena, kterou má, s kterou ho pojilo rodičovství a společných čtyřicet let, se mu protivila. A ženu, po které touží, nemůže nikdy mít.

Živote, ty ses mi vysmál. Hořkosladce ses mi vysmál.

František se nahlas uchechtl, jak se mimoděk zašklebil. Pes zvedl hlavu položenou na předních tlapách. Znal svého pána dost dobře. Podíval se mu hluboce do očí a věděl, že jeho pán s něčím bojuje. Není v psích silách mu v tomto pomoci, snad jenom věrností a tichým pochopením.

František se sklonil, aby ho podrbal mezi ušima. "Na rozdíl od manželky mě do ničeho nenutíš a nevyčítáš. Jen jsi se mnou, kamaráde. Pes, věrný přítel člověka. Zatímco má žena na mě štěká jako pes."

Teď se tomu usmál. Dopil poslední lok, ulevil si,  otřel ústa hřbetem ruky, pokynul Fridovi.

"Jdeme kamaráde, už je večer. Musím ještě koupit chleba než zavřou."

Musím, celý život něco musím, ale já sám to tak chtěl, protože mám strach, že druhým nějak ublížím, hlavně ženám... chlap se přece musí postarat o to, aby jeho žena netrpěla a nestrádala... Ale já teď taky něco chci... potřebuju...Teď musím udělat  něco pro sebe...

Vykřičet, vybušit, cokoli

A najednou ho napadlo: co kdybych se zbláznil? Jako kluk, puberťák... co kdybych... Dlouhá léta ho něco takového nenapadlo.

 Kde se to  ve mně bere...? 

"Prosím, kde máte křídy?" 

Prodavačka se usmála do šibalských očí starého pána.  Asi si bude malovat s vnoučaty... napadlo ji. Ženy totiž nemají dostatek fantazie.

František vzal prvně červenou. 

"Tááák", jazykem jako prvňáček obtahoval tvar srdce.  "A ještě ho obtáhnu..."

Připsal k němu velkými písmeny MILUJU TĚ!

Cítil se jako rošťák, jako kluk, který není zatím spoutaný a zodpovědný za druhé. To mu chybělo, takové bezstarostné bláznovství. Ulevilo se mu. Měl pocit, že ožil, že ta malovaná srdce vyskakovala z jeho skutečného srdce, z jeho citů, které v něm dřímaly.

Musely se probudit, musely ožít, aby ožil i on.

Ulice už byly téměř liduprázdné, když František maloval různobarevná srdce na chodník i na plakáty a lampy.

Jedním tahem, samým blahem... znal tu pohádku. Trochu se zastyděl, ale co...

Ráno bude obyvatele zdejší čtvrti čekat překvapení. Některé to pohorší, jiné pobaví.

Kousek křídy si nechal v krabičce. Až pojede za synem, namaluje mu srdce na dveře mlýna. A napíše:

TAK JSEM SE ZBLÁZNIL, NO A?

ŽIJU! 

JSEM CHLAP!

A ví,  že se tomu oba dva zasmějí.

Doma odevzdal ženě chléb.

Kdyby ta tušila...