Kde je Nazdařbůh

Jako obvykle v tento roční čas, i letos si manžel vzal dovolenou, aby nás někam vyvezl, skoro jak v Slavnostech sněženek. Syn na své mobilní aplikaci vybral dvě rozhledny, na které jsme dosud nevyšlapali. 

Tak jsme jeli na trochu pozdní výlet. Nasedat, připoutat a jedeme!

Dojeli jsme k první rozhledně a zaparkovali vedle světle modré nablýskané stařičké oktávky. Nebyli jsme jediní, kdo předpokládali, že by rozhledna v tak krásný a teplý srpnový podvečer mohla být přístupná. Otvírací doba však trvala pouze do 17 h.

No, co se dá dělat? Jak jsem psala, byl krásný podvečer, louky zlátly v usínajícím slunci a nám se nechtělo domů. Nasedli jsme do auta a diskutovali kam pojedeme. Váhali jsme, jestli zkusíme rozhlednu číslo dvě.

"Víte co?" nadchla se dcera, "projedeme se jen tak... nazdařbůh... já vás budu navigovat".

Zdálo se mi to jako dobrý nápad a syna to také zaujalo.

Vytáhl mobil, zapnul aplikaci, kde měl staženou mapu kraje a chvíli v té mapě cosi hledal.

Pak zvedl hlavu a zeptal se: "Kde to je?"

"Co?"

"No, to, kam jedeme - na Zdařbůh... "

Ne kam, ale jak.

Můžeme jet rovně do Rovného, krátce do Krátkého, hrdě do Hrdějovic, ale nazdařbůh do Nazdařboha nebo na Zdařbůh?

Museli jsme se smát. Kde je Nazdařbůh? Kde je cíl bezcílné cesty? Jak se jde nazdařbůh a dojde se až na Zdařbůh? Je to jako v pohádkách o Honzovi, který se vydal cestou necestou, kam ho nohy nesly, rovnou za nosem, nazdařbůh s rancem buchet do světa. Ale nazdařbůh úplně tak nešel. Šel hledat štěstí.

Ví někdo, kudy se jde za štěstím? Možná právě cesta nazdařbůh nás překvapí něčím novým a krásným.

Nazdařbůh. Mohla by to být nějaká jihočeská vesnička s kapličkou na návsi... Existuje taková obec? Zkusila jsem nějakou lokalitu s názvem Nazdařbůh vyhledat.

A našla jsem. Je trochu z ruky. A význam slova "Nazdařbůh" je poněkud ironický vzhledem k historii toho místa a hlavně k "osudu boha"... Nazdařbůh totiž internet vyhodnotil jako Nazaret.

Tak jsme jeli nazdařbůh nepoznaným krajem, zvědaví na to, co potkáme. Kolem polí se solitérními stromy, kolem nejstaršího kostela na Chrudimsku, po silničce s nahnutými patníky jsme přece jen dojeli i k druhé rozhledně. Byla otevřená. Vyšlapali jsme schody, slunce už skoro celé zapadlo, krajina ztichla a v čarách horizontu se mlhavě rýsovala Sněžka.

Takže jsme měli i my štěstí.

Pěkný den všem.