Život nám vychází vstříc

Co je důležitější: život nebo zdraví? Má pro nemocného člověka smysl žít? Čemu snadněji věříme? Že jsou nemoc a jiná trápení zoufalstvím nebo že jsou cestou k plnému životu?

Ve zdraví nám nepomůže člověk, ale život. Nejdůležitější je žít a ne být zdravý.

To jsou slova Vladimíra Kafky, jehož shodou okolností právě poslouchám. Říká: Jsme láska, jen to musíme praktikovat. Každý den se rozhoduji pro lásku.

https://www.youtube.com/watch?

Žijeme a nevíme snad ani co to ten život je. Patří k sobě láska a život jako ženský a mužský princip?

Přemýšleli jste o smyslu svého života, když vám nebylo dobře, když se váš život vzdaloval vašim představám? Když blízcí lidé trpěli vaší nemocí?

Nedávno jsem se ocitla v těžší situaci. Nevěděla jsem si rady a moc možností jsem tedy zrovna neměla. Byla jsem úplně sama uprostřed naslouchajícího ticha. Zcela spontánně jsem se zeptala toho prostoru: Jaký máš, Živote, když jsi mě z lásky povolal do života, se mnou úmysl? Jaký má můj život smysl? Jaký smysl má tato chvíle? To mě necháš tak? Už jen ta existenciální otázka vyslovená srdcem, změnila můj vnitřní stav a vzápětí i tělesný. Ulevilo se mi. 

Nemoc a já. Mé stálé téma. Už na ni nechci myslet, stále se jí nechávat poutat. Zjistila jsem, že je chyba jít proti nemoci. Tak si totiž vytvářím nepřítele a nemoc se pak chová nepřátelsky. Cítila jsem se nesvobodně, a proto se mi nemoc stala vězením. Já jsem z ní udělala vězení. Ale věřím, a už i vím, že tak to nemá být, že existuje i jiná možnost.  Zamilovat si nemoc. Protože ona svědčí o nedostatku lásky k sobě sama a tedy i k okolí. Měla bych změnit obraz-představu o sobě, o životě. To je asi to nejdůležitější, zároveň v praxi trochu těžší, nicméně každý krůček má cenu. Snad většina žen má tendenci věřit tomu horšímu o sobě... hm... Jak vypadá můj obraz sebe sama? Odvozeno od zkušeností s lidmi nic moc. Musím čerpat a růst ze života jako takového. Vidět jeho krásu a obdarování, užívat si to.

Otázek mám víc: Co tedy dělat v bezmoci? A je opravdu bezmoc? Bezmoc bývá spojena se strachem a když má člověk strach, tak je vše těžší. Učím se tyto dva spiklence proměnit v důvěru a klid. A to pomáhá. S čím ještě mohu  pohnout? Mohu nadechovat a vydechovat a představovat si světlo dechu. Mohu změnit směr mého nastavení z dovnitř ven. Neprožívat jen svůj "osud", ale i "osudy", cesty druhých. Vidět to, co dostávám. A darovat to, co mohu, druhým. Co tedy mohu druhým dát? Mohu jim dát něhu, lásku, pochopení, čas...

Když doplním lásku tam, kde chybí, hojí se rány. Kde se hojí rány, tam něco krásného vzniká.To je vlastnost života. Pro mě je to stálé znovuobjevování. Život a láska tvoří jednotu, harmonii.

Je to jako v pohádce: Jedině srdce-láska mění naše životy. Rozhodnutí a skutky pramenící z našich hlubin srdce mají velkou sílu. Stejně tak i modlitby. Modlitba bez lásky je prázdnou formulkou.

Jak jinak bych měla se svým životem naložit? K čemu mi je boj a vzdor? Vše se k nám vracívá a zrcadlí nás. To, co očekáváme, dostáváme, protože si tuto realitu vytváříme. To, čemu věnujeme pozornost, se stává realitou.

Zkouším novou cestu a vím, že život mi jde vstříc.

Buďte šťastni!