Ano, odpuštění také shledávám často těžší než sebe více "heorické" činy. Já jsem se doposud zmohla jen na vymazání těch, kdož se na mně nějak provnili, ze života. Ale to se týká (bývalých) přátel. U rodiny to moc nejde. Hodně mi v životě pomáhá vědomí, že většina z nás činí jen to, co za daných okolností můžeme a na co nám stačí naše fyzické a mentálí schopnosti.

Odpuštění je jedinou cestou k vnitřnímu osvobození. Odpuštění neznamená, že křivdu schvalujeme, ale že se s ní vyrovnáme, což nám následně přinese ulehčení. V opačném případě nám nezbývá než se soužit do konce svého života nad něčím, co už nemáme v moci.

Odpustit se dá všechno, zapomenout nic.

Jsou věci, které se neodpouští. Pokud se odpustí, pak bez jakéhokoliv dalšího nároku. Tím se ale nevylučuje možnost charity, která nám přinese nějaký duševní užitek.

Nevím, jak bych to prožívala já. Měla jsem velmi hodného tatínka, stále na něj s láskou vzpomínám. "Zažírá se křivda v duši jako rez... (Úryvek z jedné básně - nemohu si vzpomenout z které). Hezkou neděli Vám přeji.

Chápu Vaši bolest. Chápu vašeho otce. Přesto to byl tvrdý zásah do dětské duše. Ztratila jste otce, svého rodného otce. Ale tím jste ztratila i nebeského Otce. Nebo Matku. Obojí je pravda. Těžko se obrací erupce nenávisti v lásku. Ale jiná cesta není! Bůh je láska, píše evangelista Jan. Ale proměnit šok nenávisti v lásku je těžké, i když nezbytné. Pokud se Vám to podařilo, gratuluji k vítězství!

Nejsem tak vstřícná...ale je fajn, že vy to umíte