Já to přečetla včera, a nějak jsem zapomněla napsat, jak se mi to líbí, Jaru.

Ano, stromy jsou úžasné...a majestátní!

Maru, i když nepíšeš, vím, že jsi...

Jarmil, nějak jsem tento Tvůj blog i článek, na který se odkazuješ, minula. Krom toho, že krásné obrázky jeden každý s příběhem, zajímavá myšlenka a vlastně vysoce pravdivá. Kousek od místa, kam jsme se před 10 lety přistěhovali, byl v lese polom a lesníci jej vyžďářili. Měla jsem to štěstí, že jsem tam byla krátce před a krátce po. Kolem popadaných stromů, na samé hraně polomu, byla spousta semenáčků, jako by zmírající "stromí" jedinci předali svou sílu mládí. černá zem po spálení pro mne byla jako apokalypsa, ale po chvíli jsem viděla pod popelem první známky života. Dnes, když jdeš touž roklí, nepoznáš ani, že je tento les o tolik let mladší než ten okolní. Vzpomněla jsem si, že jsme se v přírodopisu učili, že se tomu říká sukcese... děkuji. Asi bychom se měli učit, jak souznít s přírodou, jak jí rozumět. Ale když spousta lidí nechce rozumět ani "svým" lidem...

To jsi vypozorovala i napsala moc pěkně.

Díky!

Jarmilko, to jsem nevěděl, ale má to svou logiku a je to moc zajímavé. A máš hezké obrázky

Že jo, Honzi, je to hodně zajímavé...

Děkuji a měj se fajn!