Pěkné, se silným osobním vztahem... Ta charakteristika Vysočiny - osudová, něžně drsná - je mi hodně blízká.

Na fotkách vnímám některé základní "obrazy domova", které má člověk v sobě a potřebuje je pravidelně vídat - siluety člověka a koně, osamělý strom v krajině, nebo malý rybník na návsi. Moc pěkné.

Marku, díky, tím co jste napsal, jste mi přiblížil sebe...

 Hezké. Nejvíc mne oslovily obrázky rozjímání člověka a koně...Ty siluety-každá zvlášť, a přitom společně...

Nemám slov, nádhera :)

Slova nejsou třeba :-) díky, Adélko!

Co je to vlastně osudovost? Možná to, co jsme si sami předurčili před příchodem na zemi.

Díky za hezký článek

Osudovost chápu jako soutok lidského života (vůle, city...) s něčím vnějším.

Připravenost a slyšet své jméno...:-)

Jarmilko pěkné a lidské

ano :-)

děkuji a mějte se!

Nadhera

DĚKUJI:-)

Moc hezké spojení snímků s textem.Vaše sepětí s rodným krajem je vyznání citově zralé ženy.

Hm, to je krásné, co jste mi napsal... Vysočina je opravdu o srdci... 

Přeji pěkný den,

Jarmilo, moc pěkné! Díky...

NENÍ ZAČ :-)