Světlo a stín duše

O terapii světla a stínu, co by obrazu v duši. Naše vnitřní obrazy jsou pro nás důležité. Protože to, jak se vnitřně cítíme, ovlivňuje nejen zdraví, ale i celý život.

Tento článek a také ten o pokoji z hvězd píšu mj. proto, abych nezapomněla na některá svá pochopení, na ta, která mi zdravotně pomohla. Protože můj aktuální stav je často zrcadlením myšlenek, či vědomí.

Jsem vděčná, že mohu téměř celé léto trávit na chalupě. Jsem v krásném prostředí na rozdíl od městského bytu. Krása je harmonie. Podle některých "primitivních" kultur je úkolem člověka udržovat harmonii v sobě a kolem sebe. Nic více není třeba. Sledujeme s dcerou cestopisy. Lidé žijící ve velmi skromných podmínkách, třeba v marocké poušti, se shodují na tom, že jsou šťastni. Nevymýšlejí žádné teorie, prostě žijí tam, kde jsou.

Také chci být šťastná. Vím, že není třeba za štěstím utíkat,  štěstí je harmonie vyrůstající z ticha ve mně. 

Vnější prostor i lidé poskytují mnoho obrazů k meditaci, k přemýšlení, k převzetí nějakého poselství. Dotýkáme se navzájem. Dost často negativně. A tak někdy převažuje uvnitř mě nějaký stín, něčí tvář či slova a já podlehnu smutku. Někdy slyším jen svůj neklid a nespokojenost, strach a vztek. Někdy si maluji krásné sny. Stává se mi, že čím více o něco usiluji, tím větší svalové napětí mi více brání v pohybu. V takových chvílích se potřebuji uvolnit, nemyslet, ale jen tak být. Jako by mě vše chaotické učilo klidu a tichu. Napětí spolu se stresujícími myšlenkami a obrazy pak odplují dál. Není dobré, přemílat pořád nějaké problémy, křivdy... Ale uvolnit je... pustit... odpustit. 

Stačí pozorovat stín borovice, jak s ním vítr pohazuje po fasádě domu. Nebo hra světla a stínu v trávě, každé stéblo do té hry patří, dlouhé stíny stromů, krajka stínů na cestě...  A zrovna taky tahy a skvrny světla. Jako impresionistické obrazy francouzských malířů, stále živoucí a v pohybu. Světlo a stín se stále střídají uvnitř nás, uvnitř mě. Jako pocity a myšlenky. Je nesmysl podlehnout šeru stínu. Vždyť stín je součást světla. Nechávám mu volnost. Přijde a odejde.

Takže jak tváře, tak i tělesné pocity přijdou a odejdou. Je třeba pustit je a nedržet je v sobě. Nechat je plavat. Tak se uvolním a zároveň vnitřně zpevním. Klid je cestou k pevnosti, radosti i štěstí. Co nejhlubší klid. Takový, jaký je uprostřed kamenů, vody, plamene, nebe... 

Děkuji za vše.