Slunce

Letní povídka o jednom okamžiku v životě jedné ženy za letního večera. Do jednoho okamžiku se však může promítnout celý život.

...

Člověk musí ztratit iluze, aby uviděl život. Ale aby život žil, potřebuje sny. Bez snů se nedá žít. Duše, která nesní, je nemocná. A komu se nezdají sny, ten prý zemře. Sny samy o sobě nejsou pravdivé, ale vypovídají pravdu o snícím člověku. Jsou klíčem k jeho zahradě. K povznesení se nad malostí a beznadějí.

...

Byl zase jeden z horkých dnů s extrémními teplotami a horko a dusno cítila i v sobě. Měla pocit, že začne přetlakem pískat jako papiňák. Toužila po normálním dialogu, bez vztahovačnosti a urážení se. Toužila po obětí, po náruči laskavé a přitom pevné. Jenomže o takových přání se u nich doma nemluvilo, protože je manžel chápal jako stížnost na jeho osobu.

Neměl zájem s ní mluvit o jejím trápení a starostech. Vždyť pro ní už udělal dost.

Zabarikádoval se, zazdil se. Utíká přede mnou, drží si mě v odstupu,  přemýšlela. Nechápala  proč, ale po letech, kdy tím trpěla a obviňovala se, konečně zjistila, že problém má v sobě on. V ní už však zůstalo něco zničeného. Důvěra, pošlapaná jako bílé sasanky nohou člověka, který nevidí krásu prosvítajícího světla skrze bílé plátky květů, ale prostě plevel.
Plebs. Odpad. Takový životní pocit s ní snad srostl. 

"Pořád něco musíš řešit! Dej mi už pokoj, chci spát!" ... Brali se z lásky. Teď se k ní otočil zády, aby potvrdil své rozhodnutí, mužské právo veta.
Jeho odvrácená tvář na sebe brala podobu neurotického metaře, kterému neposlušný vítr přihazuje na chodník stále další odpadky.  Naštěstí má každý člověk možnost svobodných myšlenek, uvědomovala si, to je jediná sebeobrana a volný prostor k dýchání.

To je neposlušný vítr, a kdo nechce být otrokem, nechá ho v sobě vát. Kam ji zavane? Do jakých neznámých končin? Neví, a proto se toho stále bojí. Je pod tlakem divného svědomí, že kdyby šla za  svým snem, kdyby byla šťastná, ublížila by. Majitel by přestal být majitelem.

Troufla si alespoň na malý vzdor. V očích se jí potutelně blýsklo: dostala chuť namalovat manželovi na záda tlustým fixem smajlíka. Klesla by tím jeho autorita? Kdyby se uměl zasmát sám sobě, tak určitě ne.

Mužská autorita je takový airbag. Buď muž ochraňuje  svoji ženu a rodinu. Anebo chrání sebe a dusí ostatní.
Povzdychla si. Zase nic, nic se neřeší, naše rodina je roztříštěna na světy jejích jednotlivých členů se svými způsoby útěků z krizí.  Člověk chce raději žít v sebeklamu image pohody... a v iluzi víry.
Každý se může poprat se sebou sama. Anebo uteče.
A co já? říkala si. Peru se s tím a utíkám... Copak to je smyslem života?

...

Byl červenec a léto rozkvetlo jako bodláky na louce. Zdálo se, že slunce sestoupilo níž a vyplňovalo všechen pozemský prostor, který zároveň prosvětlovalo zlatým nádechem. Dávalo spolu s vodou, vzduchem a zemí život. Nevyčerpatelně žhnulo. Rozžhavilo dlažbu, sálalo ze zdí. Dýchalo ohněm jako žár v peci.
Usmála se pro sebe. Vzpomněla si, jak ji napadlo, že si v tom vedru připadá jako buchta v troubě.

Teď už trouba chladla a ona seděla na lavičce a v klidu a samotě upíjela studenou silnou kávu s medem, mlékem, hřebíčkem a skořicí. Měla ráda vůně. Zvláštní nakyslou hořkost kávy, štiplavé aroma koření, plnost okamžiku... I dnešní  letní večer voněl. Vše, co slunce zahřálo, vydávalo vůni. Den zapálený sluncem voněl po horkých malinách, nostalgickou levandulí i růží, voněl po suché trávě, voněl vzpomínkami …

Sousedé z okolních zahrad se pomalu vytráceli do svých domovů, jen ptactvo ještě pilně létalo a jak šipky se vrhalo na poletující kořist.

Ptačí mláďata už byla dávno vyvedená z hnízd. Za chvíli se rozletí do světa i její děti. Miláčci... musí snít a letět. Nesmí ztratit křídla.

Poposedla si, aby ji lavice ostrými hranami prken netlačila do zad. Lehký vánek, jako z vějíře, jemně čeřil teplý vzduch a lechtal listy, které si hrály se světlem a stínem. Slunce klonící se k horizontu, zářilo skrze jabloňové větvoví jak orchestřiště s nablýskanými těly trumpet, tub, trombónů, baskřídlovek a lesních rohů. Orchestr žesťových nástrojů hrál swing a taky jazz a listy s větrem tančily.

Ještě naposled toho dne se slunce všeho dotklo svým léčivým dotekem.

Tak si to představovala. Představovala si, že je zabalená sluncem do příjemné deky jako dítě a teplo ji celou objímalo. Byla to zvláštní a nová zkušenost. Po několika letech snesla bez problémů sluneční žár. Dokonce z něj čerpala pocit bezpečí. Nikdo ji tak neobjal jako to slunce. Není odpad, není marná. Nemusí utíkat a ani se prát. 

Pozorovala okolní dění a nechala se do něj vtáhnout. Krása a řád přírody kolem ji uvolňovaly. Postupně z ní opadávala stísněnost a v teplém světle se rozpouštěly výčitky a pochyby. Tady na dvorku se čas zastavil, protože krása je věčnost. A ta věčnost pronikala i do ní. Nejkrásnější chvíle je vždy právě teď. Kdysi si plánovala svou budoucnost, teď je ráda, když si může vychutnat sebe sama v bezčasí. Vracela se k sobě. Pochopila, že chvíle krásy jsou pro ni existenciálně  důležité, že ona sama je propojena s krásou. Když je kolem ní tolik krásy, tolik slavnostních chvil zpěvu ptáků, svitu slunce, hebkosti vánku, svěžesti trávy, když je jí obdarována, může ji i dávat.

Nadechla se a zaklonila hlavu, aby se podívala  na modré nebe počmárané spěchajícími tryskáči stejně jako se dívala, když byla malá. O čem si povídají piloti? A jak vypadá země pod nimi? Splnil se jim sen. Nebojí se, že spadnou?

Pád je možná nutným poznáním. Bez něj by nebyla ta pravá odvaha.

Nesmí se už bát. Není čeho. Jsou to jen prázdné bubliny. A kam jinam může spadnout, než sama k sobě?

Co bude dál? Jak to zvládne? Jak dlouho?

Těžko říci. A je to tak možná i lepší, život je totiž tajenka. A sen je přítomnost.