Není hvězda jako hvězda
Bylo už k večeru, když se blížila k místu, kde bydlela. Říkalo se té čtvrti s poletujícími odpadky a přitom i s pokusy o zútulnění v podobě malinkých záhonků nebo židlí pod stromy pro sousedské klábosení, Stalingrad.
Dojela na malé přilehlé parkoviště. Reflektory na chvíli osvítily sgrafita červených pěticípých hvězd vetkaných do stejně rudých květinových ornamentů. V domě bydleli ještě pamětníci starých časů, kteří té rudé hvězdě věřili, a přáli si ji zachovat alespoň na omítce.
Hvězda naděje... vážně? Jako malá prožívala Indiány. Představovala si stejně jako oni, že hvězdy jsou duše zemřelých. Nebo jsou hvězdy strážci živých? Má každý člověk svou hvězdu... ?
Kdysi v to věřila, věřila v poezii života, ale pak se její nebe zatáhlo.
Vypnula běh motoru, vytáhla klíčky ze zapalování a nechala je chvíli ve své dlani. Trochu se předklonila, aby se podívala nahoru.
Z okna kuchyně, tam kde sedává u malého stolečku, bývá vidět z ostrého úhlu část Zelené hory. Občas se na ní zamyšleně dívala. Nevěřila v Boha, ale něčím ji ten chrám oslovoval. Nedovedla pojmenovat čím, ale vnímala, že je dobré před něčím větším, než je ona sama, zůstat stát a přemýšlet o svém životě. Mít na zřetel souvislosti a něco nad... co?
Proč lidé stavěli chrámy? Asi proto, aby se dotkli nebe. Něčeho krásného a ušlechtilého. Jenomže pak toho ti toužící po moci, zneužili. Dosadili se sami na místo hvězdy nebo dokonce boha. Kdo se jim neklaněl, byl stíhán. Stal se mučedníkem.
K čemu jsou dnes mučedníci...?
Jan Nepomucký byl zřejmě pro opata Vejmluvu hrdinou. A proč ne? Byl jistě čestným mužem, který měl na zřeteli něco jiného než pocity spokojenosti, požitky, snadnou cestu bez utrpení a námahy...
Povzdychla si. Kdepak je takovým mužům konec? Se svým nastávajícím spolu randili pod hvězdným nebem, dokonce si přáli společnou budoucnost, když padaly hvězdy.
Padaly hvězdy, padaly a ani je do dlaní chytali...
Po deseti letech manželství vyhaslo a její manžel si našel jinou. Zbořil to, co oba zbudovali... i to, do čeho ona vkládala naděje.
Zrovna tak komunisté chtěli tento kostel rozebrat na cihly.
Copak jich měli málo? Je to zvláštní, jak lidé dokáží zdeformovat to, co bylo původně čisté. Vytvoří nový symbol a pak věří v jeho sílu. A bezhlavě ničí to, co bylo lidskými srdci i dlaněmi zbudované. Co pak v lidech zbude? Poušť...
Její kuchyňské okno nesvítilo, bylo tmavé. Nikdo na ni nečekal. Věděla to a nesnášela ten pocit. Snažila se otupět, když odemykala dveře bytu, proti tomu pocitu osamocenosti, proti tomu, že to bude opět a vlastně napořád ona, kdo odemkne, kdo rozsvítí.
Snažila se nemyslet na to, že ji přivítá ticho a tma. A zima. Zima z osamocení a také z toho, že skutečně málo topí. Domovní výbor šetří. Zkoušela se proti tomu bránit, ale kdo bere vážně šedesátiletou osamocenou ženskou...
Jak to, že někdo dokáže tu poušť přejít? Jak to, že někdo najde studnu?
Má smysl odpuštění a smíření?
Snad je hvězda symbolem naděje. Něčeho, co je nad námi. Lepší budoucnost, lepší zítřky... Jenomže ta hvězda musí svítit všem a ne jen vyvoleným.
Světla pouličních lamp se rozsvěcovala a odrážela se v kalužích mezi zbytky roztátého sněhu. Občasný poryv větru zčeřil hladinu louže a odraz světla se roztříštil na plující hvězdy.
Mohou se utopené plány stát novou nadějí? K tomu musí mít člověk sílu a víru.
Ale ona se cítila vyčerpaná. Nechtělo se jí ani vystoupit do toho nevlídna.
Kdyby tak zase mohla vidět malou vnučku... Na minulé návštěvě, jí ta dvouletá ratolest s chloubou ukazovala panenku, kterou dostala, takové to buclaté miminko s měkkým bříškem, s kterým se může pomazlit.
Malá tahala miminko po bytě jako kočka koťata a pak jí ho se slovy: Babí... mimí... položila na klín a sama si na něj položila hlavičku.
A ona, babička, se neubránila dojetí.
Taková treperenda....její spontánnost je odzbrojující. Dokáže všechny sblížit svou bezelstnou láskou, protože vidí čistě. Nezáleží jí na tom, jak kdo vypadá, vyšplhá se dospělým na klín a přitulí se. To dítě má tolik důvěry. Má smysl takhle vychovávat dítě?
Co tu holčičku čeká? Také ji opustí manžel jako mě? Proč tak uvažuju... ? Možná, že mi skepse zbytečně kazí život... Děti musí mít hvězdičky v očích...
....
Usmála se. Pomalu dostávala sílu. Začala se těšit na dnešní večer. Ano, vyšlape s taškami nákupu schody, odemkne, rozsvítí...
Ale pak si pustí zprávy a vytáhne balík se zbytky vln. Slíbila té malé, že pro panenku naplete oblečení, aby jí nebylo zima..
Už se nemůže dočkat, až spolu panenku oblečou.
Je mnoho hvězd. Tisíce tisíců, ale ty, které člověk rozsvítí v druhém, ty jsou nejkrásnější.
Pozn. Poutní kostel Jana Nepomuckého na Zelené hoře, postavil architekt J. B. A. Santini na půdorysu pěticípé hvězdy podle počtu pěti hvězd nad Vltavou, kam byl zmučený kněz Jan z Nepomuku ,,pohřben".
Stalingrad je městská část v témže městě, Žďáru nad Sázavou.
Jarmila Horáková
jak kvete červen
Po dlouhé době zase přicházím mezi vás. Chci se podělit o krásné okamžiky měsíce června tak, jak se mi je podařilo nebo nepodařilo vyfotit.
Jarmila Horáková
purpurový plášť archanděla Michaela
Jako purpurový plášť archanděla rozstříhaný na kousky, tak vypadají koniklece vykukující zpoza staré trávy....
Jarmila Horáková
Tati, prosím, nevol Babiše
Toto je můj dopis tátovi, který je spíše modlitbou obecnou. Nebo vlastně i hodně konkrétní.Asi proto mi můj otec odpověděl, ať ho považuji za mrtvého a přerušil poslední trosky kontaktu. Někoho mi to připomíná. Že by A. B.?
Jarmila Horáková
padesátka z jiného světa
Před týdnem jsem oslavila narozeniny. Ač padesáté, cítím se celkem mladě. Ale o to nejde. Uvědomila jsem si, kam patřím a kam ne. Kdo mě má rád takovou jaká jsem a kdo má ...
Jarmila Horáková
každý den korálek
Vždyť bez klidu v srdci nemůže být pokoj kolem nás. Ticho je mé bohatství. Nadechuji ho do sebe jako čerstvý vzduch. A děkuji. Děkuji slunci, mrakům, vzduchu, vodě, ptákům... a posílám požehnání dětem, všem blízkým a světu mír.
Jarmila Horáková
vůně června
Jeden známý, kamarád, se mě zeptal, jak trávím červen... musím stále přemýšlet, čím pro mě tento měsíc je...
Jarmila Horáková
kuljbabky
Když k nám ukrajinská rodina v dubnu přijela, říkal manžel, že je to jeho pomsta Putinovi. Netušili jsme však, jak se do nich zamilujeme.
Jarmila Horáková
babičce do nebe
Za pár dní by babičce Jarmile bylo 94 let. Zemřela v nemocnici na selhání srdce a byla zmatená. Byla dámou, jejíž noblesa se poslední roky řítila do neúprosné náruče úpadku a stáří. Napsala jsem jí dopis na rozloučenou.
Jarmila Horáková
zrcadlení naděje
Fotografie světa okolo mne, kde staré a suché prorůstá novým, mladým, svěžím... přese všechno trápení, přes lidskou bídu je tu opět krása a naděje.
Jarmila Horáková
narozeniny
Co napsat do perexu? Nevím, prostě se vyrovnávám se zprávami o utrpení a bolesti ukrajinských matek, otců a jejich dětí.
Jarmila Horáková
šlápnu do pedálů
Válečné zpravodajství, zprávy o lidech z Ukrajiny, jsou jako třísky pod nehty. Musím na ně stále myslet. A sama sebe se ptám, jak by bylo mně?
Jarmila Horáková
Karel Čapek: Svíčička
Aspoň jedinkrát do roka nebudiž opomenuto zapálit v novinách sloupeček milému Pánubohu. A tedy sláva na výsostech Bohu.
Jarmila Horáková
mír pro Putina
Trochu jiný úhel pohledu na současnou znepokojivou politickou situaci kolem Ukrajiny, pana Putina atd.
Jarmila Horáková
o tulipánech
Dostala jsem kytici tulipánů k svátku. Od maminky. Bělostná poupata s růžovým nádechem. Jako plet Sněhurky, když ji políbil princ.
Jarmila Horáková
egofree blog
Tento blog se skládá z pár fotografií a úryvku z příjemné knížky Martina Kepky Radostné bezdomovectví Krlíčka a jeho přátel. Termín "egofree" pochází od mystika Eduarda Tomáše.
Jarmila Horáková
svítá nám naděje - foto
Mám pocit, že je pro mě každé ráno, kdy nemusím spěchat, ideální. Kolem sedmé vzbudím manžela, aby šel do práce a sama si pak užívám postelové pohody...
Jarmila Horáková
očkování a pokora
Ráda poslouchám Duši K, rozhovory s MUDr. Janem Vojáčkem a všech si vážím. Vážím si i mých kamarádek, které se očkovat nenechaly.
Jarmila Horáková
O smutných očích pana Jaroslava
Potkali jsme se jedno večerní úterý na očkování v nemocnici. Známe se už několik let, známý našich známých. Vykáme si.
Jarmila Horáková
když vítr na struny hraje
Vítr mě nikdy nepřestane fascinovat... Tento blog je o větru do větru, o vnitřních strunách, asi spíše těch ženských. Zkrátka: fotografie větru ve strunách duše stromů, ve větvích, v trávě... za zpěvu ženy Lenky Dusilové.
Jarmila Horáková
Magorovo podzimní požehnání
Miluji podzimní svítání, úsvit v oparu, kdy je slunce zastřené jakoby hebkostí andělských perutí, kdy je milosrdné už světlo rozprášeno v milion částic v milosrdné ještě tmě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1119
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 414x
mám ráda květiny, čerstvé i uschlé, stolistou růži, ladoňky, třezalku, mateřídoušku, louku plnou bodláků a rdesna,
všechny čtyři období, proměny,
mám ráda les a potoky v něm...
Ale také jsem vystudovala teologii, baví mě kromě výtvarničení, fotografování a zahradničení, filosofie, psychologie, religionistika...
https://www.sdb.cz/podporte-nas/#financne