Sedmikráska, která kvete na vánoce

I na Vysočině kvetou. Je to trochu nezvyklý jev. A tak se u nás  objevila drobná kytička sedmikrásek. Prohlížím si ji a přemýšlím o životě a bilancuji vánoce... a zkusím ty myšlenky vložit do příběhu, který se mi už odvíjí v hlavě a rozvíjí pod prsty tančící po klávesnicu fujitsu... :-)

Bylo nebylo.

Je a není.

Hlavní a jedinou hrdinkou je žena. Žena má dar spojovat a propojovat nesmiřitelné, protože srdce ženy může být láskyplným zázemím mnoha lidí.

Jak to má v srdci tato žena nastavené? Jaký vztah má ke svému muži... ? Řekla bych, že se od něj tak trochu distancuje. Proč? Bojí se znovu uvěřit, protože za ta léta manželství  byla zklamaná až moc. Oba byli zklamaní. Možná  je tabula rasa ani ne tak člověk, jako důvěra...  Důvěra je bílý šál od jednoho k druhému... Lze vyprat  vztah znovu doběla... ?

Byla docela hezká a možná by mohla mít i jiného muže.

"Možná... " neuvědomila si, že se zcela propadla do  snění  a teď jde do práce naučenou cestou bez vnímání. Když uslyšela uprostřed ruchu centra města svůj hlas, vzpamatovala se. ,,Už vážně blázním... a navíc se mi rozvázala tkanička."

Otevřela skutečně oči. Uprostřed široké pěší zóny se tu a tam vynořovaly za plůtky z kulatiny ostrůvky zeleně. Zamířila k jednomu z nich, aby si opřela nohu a mohla si pohodlně zavázat kotníčkovou botu. Byl prosinec a jako obvykle si mohla o sněhu nechat jen zdát. Měla sníh ráda oproti mnohým vrstevnicím. Připadal ji v těch krystalcích čistý, až mysticky, pokud byl ještě nepošlapaný... jako bílý šál důvěry. Bílá je vůbec zvláštní barva, filosofovala, namíchaná z více barev. Takže nic skutečně nemůže být černobílé... hm. Vyhoupla zlehka nohu na kulán. Mezi už dávno nevonící kůrou se kroutily nedopalky, leskly celofánové zmuchlaniny od bonbonů, sem tam svědčil o nitru člověka rozplesknutý flusanec.

Fuj, polkla nasucho. Dotáhla kličku, když v tom si povšimla nenápadného kvítku...

,,...jé, sedmikráska... co tady děláš?" usmála se.

Napadlo ji utrhnout ten květ a donést ho klientce, ke které právě mířila, aby s ní rehabilitovala, podala léky a celkově ji zkontrolovala. Pracovala totiž v Charitě jako zdravotní sestra. Práce s nemocnými ji bavila. Byla věřící, ale nechápala proč se lidé modlí k Bohu a proč ho prosí, aby něco spadlo z nebe. Vždyť je vše už dané, jen lidská cesta je cestou k procitnutí...spíš bychom měli prosit sebe za slitování se, za milosrdenství... to Bůh se  modlí v nemocných Člověče, pomož mi... skloň se  níž k bolesti a  utrpení... a dotýkej se ran...

Klientka byla žena stejně stará jako ona. Diagnoza nejasná, leč evidentně trpěla  nějakou metabolickou poruchou, která postihovala i nervový systém. Onemocněla po dvacátém roce svého nenápaditého života, tak se už nevdala. Ale byla krásná. Tou nemocí krásněla. Je to vůbec možné? Něco z ní zářilo. To prožívané utrpení, kterému dokázala dát smysl. Nemoc, jak říkala, ji naučila žít. Žít zavřená do plůtku čtyř stěn, a přesto vnímat zvláštní plnost života. Přestože někdy hodně fyzicky upadala, až plakala, a  někdy i naříkala, že chce zemřít, dostala pak sílu vzchopit se a radovat se z toho kousku nebe v okenním rámu. Vykvetla v ní sedmikráska. Protože věděla, že nebe i život přesahují naše rámečky. Neučiníš si obrazu o své cestě.

Ale ona by nechtěla, aby ji utrhla.  Řekla by jí, že květina má žít a kvést pro všechny. Krása, která vykvétá v nehostinných místech. Sedmikráska s okvětními lístky namočenými do růžové barvy. Chudobka. Sedm krás chudoby...  

Znovu si vzpomněla  na svého muže. Když spolu chodili, trhal jí sedmikrásky a vetkával jí je do vlasů. A co teď?  

Stoupla si a přehodila tašku na druhé rameno. Pozítří začíná několikadenní vánoční příběh o životě a smrti. O ubožácích, kteří byli vybráni přivítat novou naději. O pláči matek, které přišly o naději vloženou do svých synů, protože je povraždilo Herodovo komando. Kde je naděje? Leží na zemi.

Naděje je položená v chlívě, ve výkalech  zvířat, v pachu, v noci, v cizím příbytku... je položená na zemi. Jako bezbranné dítě, které je odkázáno na milosrdenství dospělých  lidí.

Naděje je tedy ve všech lidech, v jejich chlívě a zároveň v jejich slitování se nad chlívem druhých. Je to sedm krás naší vnitřní chudoby... hm, že bych zase něco pochopila? Znamená  to tedy žít v nehostinném místě a přesto růst a kvést?

Ach jo, život není jednoduchý. 

Jen tam, kde končí naše růžové sny, kvete skutečná naděje. Ta, co je v nás. 

,,Už musím jít!"

............

Sedmkrát krásné vánoce vám přeji!