Letní povídka "Odjezd"

Prolog „To zase bude nejlepší letní povídka otištěná ve vánočním speciálu?“ ironicky se na mě zašklebí dcera. A pokračuje: „Nebo ji vydají až další léto?“  Někdy mě vážně překvapí svou ironií... Ještěže to neslyšel nikdo z redakce. ,,To je jedno“, namítám jí, „protože moje povídka má nadčasovou platnost.“ Do toho zazvoní telefon. Je mi jasné kdo volá a proč... „Ahoj  tati...“, dcera se ujímá sluchátka, „Maminka? Jo, už se balí, vypadá to nadějně.“ Je úterý 29. července 2014 a my opět vyrážíme na cestu. Tedy, měli jsme v úmyslu vyrazit ještě dnes, ale kvůli mému slabšímu zdraví, odkládáme odjezd na zítra. A tak náš každý odjezd často probíhá stále stejným způsobem a tom je tato povídka.  

Nikdo nemůže mít vše, jak by si přál.

Manželův dědeček byl nádražák na dráze, která už dnes neexistuje. Existuje malá nádražní budova, která slouží jako rodinný domek. A taky po  něm zbyla píšťalka. Tu máme doma. Její hvizd je tak silný, že bychom mohli odpískávat odjezd vlaku z našeho bytu. Podezřívám manžela, že by byl rád, kdyby si ji pověsil na krk a dle libosti by do ní pískal a my bychom se na jeho zapískání seřadili v jeden šik, v jedno družstvo a jako jeden muž v čase jím určeném, odpochodovali se zavazadly k autu. Písk! Písk! Levá! Raz! Dva! 

Myslím, že  by nám to ušetřilo sto kilogramů hádek a půl tuny nervů. 

Manžel by byl spokojený. Jenomže...

Vázne to pouze na fenoménu zvaném "Lidský faktor".  A ten lidský faktor je jako když jste řidič BMW a chcete to rozjet, ale manželka drží páku ruční brzdy v maximálním možném úhlu.

Odjezd naší rodiny kamkoli je vždy náročnější a vypjatější událostí, jako stále ta samá písnička s repeticemi dialogů i časovým průběhem. Přesto jsme nepoučitelní hmm... I když na dovolenou jezdíme soukromě a nemuseli bychom být až tak vázáni přesným časem, tak si tento časový bod určí manžel, a to tak, aby zkombinoval více akcí. Zřejmě je jeho patronka sv. Logistika: „Myslel jsem si, že bychom mohli stihnout sjet do Brna pro dveře, které jsou v akci, potom na pohřeb do Vyškova a pak do Hradce. Máme tam zamluvenou troubu...“

Tradiční předehra dramatu Odjezd začíná touto větou:

„Jsme schopní vyjet zítra v sedm?“ 

Otočí se směrem ke mně. Zachovávám  zdání klidu. „Jasně. To hlavní už mám sbalené." Pomlčím o relativitě toho, co je  to "to hlavní" a které zbytečnosti nutně potřebuji.

Jelikož je dcera po mně, tedy také nevyzpytatelná, obrátí se manžel na ní: "Johu, Koťátko, jsi už sbalená?“

Dcera jako obvykle někde čmárající, luštící a vůbec v jiném světě se pohybující, s sebou trhne, odloží křížovku a splašeně se otáže „Já?“

„No, neříkal jsem ti, aby ses sbalila už dnes? Co jsi celý den dělala? "

„Proč já? Dnes jsem si uklízela a nestihla jsem se sbalit.“

„To snad není pravda!“

Syn laxně vstává od stolu: „Tati, nech toho!“ a končí tak první dějství.

......

Ráno začínám den modlitbou: „Pane Bože!“, protože jediný budící budík je manželův mobil strategicky umístěný na stole v kuchyni. Optimistická odrhovačka typu: "Vstávejte, vstávejte a nový den vítejte!" vzbudí všechny kromě něho. Slyším podobné zbožné vzdechy z vedlejšího pokoje, kde spí děti, zašustění peřin, když se pod nimi převalují a pak zase vše ztichne. 

Opatrně, polohlasem mluvím na muže.

Skulinou mezi polštáři se ozve: “Ještě chvilku...“

Já už neusnu. Chystám si kupičky věcí nezbytně nutných k přežití ženy mimo domov. Krémy, náušnice, dostatečnou zásobu oblečení.

Zvláštní je, že jsem si vážně nikdy nevšimla, že by se manžel někdy balil. Cestou do koupelny jdu kolem jeho skromného igelitového ranečku schouleného u venkovních dveří. Nakouknu do nezničitelného zavazadla.

Aha. Obsah mě překvapí tím, že mě vlastně nepřekvapí. Dcera by suše řekla: „Tato množina obsahuje stále neměnné prvky“

Tmavě zelené slipy, v případě nouze sloužící jako plavky... hm, guma v pase je trochu zteřelá. Upatlaný mikrotenový sáček s tradičním fialovým zubním kartáčkem a s oblíbenou značkou pasty. Tričko neurčitého původu s universálním použitím. Příloha s aktuálním tv programem. Sáček se splácnutými včerejšími rohlíky. Načatý balíček mentolových bonbonů. Firemní propiska. Ponožky.

Jasně si vybavuji, že něco podobného si bral na naši svatební cestu do Říma před sedmnácti lety...

Sedm hodin. V našem bytě je mír a ticho. Aleluja.

Opět promlouvám na manžela, jestli nechce vstávat.

Rozespale, ale moudře odpoví: „Vzbuď mě, až budeš připravená nasednout do auta!“

Osm hodin.

Manžel vyskočí poměrně rychle z postele. Vida!

„Proč jste mě nevzbudili? Už jsme měli jet. Jste, doufám, sbalení?“

Děti mžourají do hrnků s čajem.

 „Jsme schopní vyjet do hodiny?“

 „Už?“

 „No, jasně! Přece nepojedeme v tom vedru!“

... za pár minut:

„Měli bychom už jet!“

"Jen se mrknu v rychlosti na blog:"

"No, to snad  ne!"

"Tati, nech maminku..."

Jdu si zakouřit, ať nedělám nervy.“ Napadá mě, že kouří kvůli mně...

"Mám vás ráda, všechny. Chci, abyste to věděli."

"My to víme, Johanko!"

„Johanko, kde máš zavazadlo?“

Dcera s nevinným výrazem tváře odpoví, že v předsíni. Taktně se zapomene zmínit, že si s sebou vzala dvě encyklopedie, román a své oblíbené francouzské časopisy o designu a architektuře.

Za hodinu oznamuji dětem, že jsem sbalená. „Můžeme už konečně jet?“ Dcera jde tuto informaci sdělit tátovi, který někde něco kutí.

„Tati, maminka už je sbalená a už asi deset minut čeká na tebe.“

„To snad není pravda, já  půl hodiny čekám na maminku. Už jsme mohli dávno jet.“

„Mami, táta čeká na tebe.“

„Tak, proč mi to neřekl?“

Manžel přichází: „Nechtěl jsem tě znervozňovat, dělat dusno, jak říkáte: Rodina se dusí, protože pak řekneš, že se ti kvůli tomu přitížilo, a proto nemůžeš jet“

Dcera: „Ještěže máte mě, protože komunikace mezi vámi je špatná a problémová. Mám vás ráda!“ 

,,Ano, Beruško!"

"Mám vás ráda a chci... i tebe, brácho, a chci....."

,,A-N-O-MY-TO-VÍME!"

,,Au! Mami, ať mě nebije!"

,,Já se z vás zblázním!"

 „Já už jdu do auta! Přijdeš za chvilku?“

„Jo.“

„Tašku ti beru. Kde ji máš?“

„U modré skříňky“

„Kde?“

„U modré skříňky. Stojíš u ní.“

„Jako takhle jo?“

„Jistě.“

„Co tam všechno máš?“

„To neřeš, prosím tě!“

„Proč si bereš tolik oblečení?  K čemu? To tam za tebou někdo přijede? Nestačily by ti tepláky?“

„To bych nějaké musela mít... No tak co, jedeme autem, tak si vyberu až tam, co si vezmu..“

„Kam to dám? Už mám plný auto!“

„Já nevím, dám si ji k sobě na klín.“

„Na klín ti dám plech s buchtou.“

„Tak to nějak přeskládej. Prostě to tam musíš dostat!“

Křížový výslech v autě, klíčky v zapalování.

„Je už maminka hotová?“

„Skoro.“

„Co to znamená...Skoro? Co zrovna dělá? Obouvá se už?“ 

„Možná, já nevím.“

„Co dělala naposledy, když jsi ji viděla?“

„Zkoušela si náušnice.“

„To snad není pravda. Tak to ještě zaparkuju.“

„Půjdu se podívat, jestli něco nepotřebuje.“

„Zůstaň tady, já se půjdu podívat sám.“

…

Konečně vyrážíme. A když je potřeba kapesník, průkazka, rozdvojka na sluchátka, náplast... hádejte, kdo to sbalil?

...

Odjezdy jsou prostě má slabá stránka... 

A tak to máme  i během dovolené. Ale je škoda propásnout některé jedinečné šance.

A to se nám málem stalo, když jsme se chtěli svézt parní dráhou. Za chvíli, jémine, už za dvacet minut je odjezd mašiny s tendrem, nemáme šanci...

Cítila jsem to zklamání z manžela a nejvíc ze syna. Tak to tedy ne! Musím něco vymyslet. Sáhla jsem po  autoatlasu i přes manželovy protesty. Na mapu jakož i na dalších sto věcí je hodně citlivý a  je velkým projevem důvěry, smím-li ty papírové listy uchopit do svých nehodných rukou.

"Ať nepokrčíš list! Nemáš mastné ruce?"

"Vydrž to, jen se mrknu na tu dráhu a silnici."

... hm.... dráha vede obloukem přes pole či co a pak v lesíku protíná silnici, která tam končí....

"Jeď! Mám plán!"

????

"Stopneme si vlak!"

Byla jsem tak přesvědčivá, že manžel sešlápl plyn a děti ani nepíply a vyrazili jsme tryskem, že by Fantomas měl co dělat, aby nás dojel!

No, co? Za zkoušku to stojí! 

Projeli jsme na konec vsi, když  si to vlak s turisty už funěl směrem k místu, kde jsme stáli. Byl daleko dříve slyšet než vidět. 

A pak ta nádherná mašina, jako krásná ženská, kterou chlapi obletují a pucují a olejují a hladí a laskají a v sobotu kvůli ní opustí svou manželku,  převléknou se do nádražáckých uniforem a hrají si pro své potěšení i pro potěšení druhých, tak ta mašina rozhrnula větve stromů, které klouzaly po jejín trupu a  vypustila páru... a to bylo jako zjevení...

Manžel pozvedl ruku..."Svezete nás?"

A ti dobrovolníci, ti milovníci železnice, bez váhání zastavili a my za zvědavých pohledů cestujících nastoupili na palubu.

 Je noc a mír v ní... a už jsme dojeli tam, kam jsme chtěli. Nerada se balím a někdy i nerada opouštím náš domov. Nemám ráda ty nervy kolem odjezdu...

 Ale bez cest není poznávání. A co by to byl za život ? Nejsem moucha domácí.