Vzkaz

Telefon. "Chtěl by se ještě vidět s Josefem", vyřizovala sluchátkem přání svého otce. Byl už hodně nemocný. Z nemocnice ho propustili domů, nemusí se vracet zpět.

Jeho bratr, starší než on, mlčky vyslechl vyřízení vzkazu. Pak vzal třesoucí se rukou hůlku a odšoural se z kuchyně.

"Dobrou noc."

....

Teď leží ve svém pokoji, na staré posteli s vyřezávanými čely. Vždy mu připadalo, jako by se trochu pod těmi dřevěnými volutami propadal. 

Jednou se propadl. To, když mu praskla cévka v mozku. Od té doby si není svým tělem jistý, špatně se hýbe a pomalu a opatrně vstává ze židle. Nerad zdolává schody. Už to by byl důvod proč nejet.

"Chtěl by mě vidět... chtěl by se rozloučit... " přemýšlí a očima bloudí po stropě. Pootevřenými dveřmi sem z předsíně vniká proužek světla, láme se nad futry a pokračuje stropem do ztracena. Zbytek rodiny je ještě na nohou. 

Pozoruje ten řez světla, který jako řeka dělí šero na dva břehy. Tady a tam. 

Vidět svého mladšího bratra před smrtí vyžaduje statečnost. 

"Laudetur Jesus Christus!" ozývá se z rádia vatikánské vysílání. Blíží se velikonoce. Kristus znovu ukřižován a znovu vzkříšen.               

"Na kříž a na něm umírajícího člověka jsem si zvykl... ", přemýšlí. "Ale vidět jeho tvář v tváři bratrově, nevím jestli to unesu."

V tom přítmí se mu zdálo, jakoby se na něj bratrovy oči dívaly. Byla v nich taková hluboká jiskra, oheň v dálce, zatím ještě život... a bylo v nich i očekávání, otázka. 

"Vždy měl jiskru, nejmladší z  pěti dětí. Podruhé se oženil a s novou ženou se odstěhoval na druhou stranu republiky, ale všechny nás stále miluje. Pak mu zemřel syn. A to v něm zanechalo osten. Začal se propadat do nemocí... Teď je na řadě on a pak já... " 

Je to zvláštní pocit být si jist svou smrtí. Nějak to funguje, že si člověk dá věci do pořádku. Když má čas.

Čas...

Povzdychnul.

Někdo, nejspíše v kuchyni, otevřel okno.

Mírný závan vzduchu pootevřel dveře pokoje a pruh světla se rozšířil a rozostřel..

Rozhodl se.

"Pojedu!"