Barevná sklíčka

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Někdy se říká, že když se  narodí dítě, je jeho duše jako tabula rasa, v přeneseném významu nepopsaný list papíru. Člověk je kniha, sešit, kam se zapisuje každé setkání, utkání. Vazba knihy je to, že jsme do všeho, co se nás dotýká, vetkáni. Formát je různý. A z této knihy nelze vytrhnout jediný list.

Moje první kapitoly se začaly psát jednu červencovou neděli o půl osmé ráno. Byla jsem první dítě rodinné generace nastupující do stavu rodičovského. A ač rodiče i bratr mají hnědé oči, já je mám modré... jako letní obloha. Jsem letnička, ale už víceletá.

Byla jsem opečováváná, vykrmená bytost. Mému strýci bylo třináct let, když jsem se narodila. A já ho milovala, byl báječný. Takový živel, který se rozběhl, chytl mě do náruče, hodil si mě na ramena a pak... zakopl. Řvala jsem na celé Státní lesy, neboť jsem z koně, tedy strejdy, spadla na naší rodinné chalupě, v údolí, kde se povalovaly a občas i dnes povalují kusy skelných hrud, křemenů i drobných barevných úlomků sklíček. Ještě dnes mám v tváři jizvy, ale viditelné jen v příhodném světle. Ale to jsou jizvy takové úsměvné. Jenom je mi líto strejdy, protože z toho pádu byl nejvíce vykulený on, jak mi i později řekl: "Měl jsem voči jak vejce!" A pak i jemu a tetě, sestře, se narodily děti.

Jak sestřenky a bratranec dorostli, chodili jsme na ta sklíčka s kyblíčky. No, někdy stačily i kapsy, i když nám tepláky nebo plátěné sukýnky s kapsičkami při zpáteční cestě tou tíhou sjely do půli zadku. Ale měli jsme poklad, který se rozzářil v lavoru s ledovou vodou, kam jsme naši snůšku vysypali. Umytá sklíčka musela projít ještě výstupní kontrolou skrze sluneční paprsky. Pak se rozhodlo o jejich osudu. Buď jsme je vysypali zpět na cestu nebo jsme si je nechali.

Dědeček nám zbudoval v rohu zahrady chatku. Potom ji sice obsadil on, ale my si stejně raději budovali bunkry, chaloupky a hnízda a stáje sami. Měla jsem své oblíbené místo na silné větvi jeřábu. Představovala jsem si, že jsem kosmonautka a přitom jsem pozorovala lidi na zahradě. Třeba dědu, který měl nohy jak srnka a na nich mu visely montérky. Pořád něco kutil. Chodil po zahradě vždy s nějakým nářadím v ruce, na hlavě kšiltovku anebo se mu podařilo nasadit si nějakou miminkovskou čepičku po nás, vnoučatech. Měl celkem silné brýle, hůř slyšel a vlály mu u uší tkaničky. Ale byl skvělý.

Babička byla hlavní vedoucí, šéfkuchařka, pečovatelka, švadlena, pletařka, jedním slovem matka. A vyjadřovala to i její hřejivá a útulně měkká postava. Prostě byla při těle. Tož, poctivá. Jednou, navečer, jsem si rozbila hlavu. Jen trochu, ale znáte to, pokožka hlavy je protkána spoustou vlásečnic. Babička zrovna byla v koupelně. Šla jsem za ní natočená bokem, aby tu hrůzu hned neviděla.

-Babi... ?

- No, copak?

-Já ti něco řeknu, ale budeš, prosím tě, v klidu...

-Ano, neboj, Jaruško, stalo se něco?, přestala se dívat do zrcadla a upřela nic netušící, leč znejistělý pohled na mě.

Natočila jsem se k ní tedy tou teplou lepkavou stranou...

-Ježišmarjá, tato!, Bohušu!, Miro, pojďte honem sem!

Na pohotovost jsme dorazili tak za hodinu. Doktor nás upozornil na detail, kterého jsme si v tom zmatku nevšimli. Ránu mi nikdo provizorně na cestu neobvázal. Pouze mi dali přes ramena tetiny svatební šaty. Žluté.

...

A v této krásné rodině, na krásném  místě a v krásném čase jsem každý rok slavila narozeniny. Když se rodina chystala mi popřát, chladivé zdi místnosti, kde jsem zůstala ve zvědavém očekávání, ztichly. Všichni se vytratili na zahradu posbírat jahody a natrhat květiny, aby mi udělali radost...

...

Tyto kapitoly jsou dopsané, ale učím se je číst, abych ty další psala trochu lépe tím, že předám dál, co jsem dostala. Před pár dny jsem oslavila čtyřicáté první narozeniny. Snad je to léty, ale i prožitím zim a nepohody, že se zase raduji ze života. Přibyly, jak se říká, jizvy na duši, ale jizva je výzva něco jinak uvidět a jsem za to vděčná, protože jinak bych se nezměnila, neposunula.

Jahody sbírám pro děti. Květiny pro sebe netrhám, raduji se více z jejich přirozenosti. Ale pro ostatní ano, když je potěší. 

Na svět se dívám asi stále přes různě barevná skla.  Alespoň lehce tónovaná. Barvení skla bývá, bývalo? tajemstvím každé skelné hutě. Recept na to, jak vidět svět, si také každý píše sám.

Rodina se sice vytratila, ale mám je všechny stále ráda.

Nyní na chalupu jezdím s našimi dětmi. Jezdila jsem s nimi, i když byly v kočárku. Teď už syn jezdí se sekačkou a dcera s kárkou odváží posekanou trávu ke stromům.  A také dáváme ke skoro dvěstě let starému kamennému kříži do pětilitrové zavařovačky kytici... Vlastně je to plevel, jakého tu roste spousta.  Ale je krásný. Záleží jak se na něj, přes jaké sklo, podívám.