Vánoční

Na úvod bych chtěla napsat pravdivý vtip: Víte, jaký je rozdíl mezi Marií a současnou matkou? Vůbec žádný. Dítě v jeslích a doma chlív.

Naše děti sice do jeslí nechodily, ale do školky ano. Paní učitelky prožívaly adventní putování do času vánoc opravdu étericky. Stávali se z nich téměř andělé. Svíčičky v přítmí ranního příchodu vítaly rodiče a děti poklidným útulným náručím a skrze rozvěšené batikované záclony rozkmitávaly na zdech pastelově obláčkové nebeské jazyky, kterými nám jakoby mlčky šeptaly: tajemství vánoc zůstane tajemstvím...A když jsme za časného stmívání děti vyzvedávali a vezli je na sáňkách domů, odráželo se světlo vánoční výzdoby na pouličních lampách v každé vločce nadýchaného čerstvého sněhu jako jiskřička naděje, že i v našem domově bude vládnout klid, manželský soulad a celková harmonie. Dokud na tuto idylickou atmosféru, jak bývá ztvárněna i v těžítku, nedopadla těžká noha zatížená starostmi zodpovědného rodiče. Jo, bez otřesu není krásy... Asi nikdy nepochopím proč zrovna na Štědrý den musel manžel rozpouštět sádlo. Vrátila jsem se s dětmi z procházky. V koupelně jsme ze sebe sklepaly vrstvy sněhu přilepeného na čepicích a šálách, a děti se otřepaly vždy, když jim kousek bílé hrudky spadl za krk a stékal po jejich teplém tělíčku. A v teple bytu polevilo i mrazivé štípání do tváří, které zvlhly do malinové barvy a daly vyniknout modrým očím. V těch očích se zračily dvě otázky. Otázka č. 1. Kdy bude večeře? Otázka č. 2. A kdy už přijde Ježíšek s dárky? Nevíte někdo, proč se děti nespokojí s rozumnou odpovědí a nedají s otázkami pokoj? Manžel stál u plotny. Štědrovečerní tabule je jeho doména! Je šikula, jen k tomu potřebuje asi tak deset metrů širokou diskrétní zónu. Proto, když jsme vešly do kuchyně, sváděl uvnitř sebe boj, která osobnost v něm vyhraje. Jestli Herodes nebo menší Herodes. Snažila jsem se proklouznout za jeho zády a s tváří neviňátka jsem jakoby nic prošla kolem krabice cukroví od babičky. Ani netuším, jak se mi těch pár kousků ocitlo v ústech... Těžítková atmosféra začala houstnout. Venku se setmělo a v oknech naproti se začaly rozsvěcovat první siluety vánočních stromků... A naším bytem se rozlila vůně sádla. Blaženě se rochnilo v plastové misce na pootevřené myčce. Seděla jsem docela blízko, na klíně jedno z dětí. Dívám se na myčku a nějak mě začaly splývat kontury nádoby a sádla. A hladina se začala rozšiřovat a klesat a začala splývat i s otevřenou myčkou...když v tom mi to došlo: Teče miska! Teče sádlo! Polykala jsem mezi výkřiky narychlo kokos, rozinky a ořechy. Chvíli trvalo, než si manžel všiml, že mluvím k němu. A další chvíli než pochopil, že výtka, že neuvidím zlaté prase, není v případě tekoucího sádla na místě. Že na místě není ani sádlo ani miska, jen myčka se bohužel nehnula. Rozpuštěné horké sádlo, si prorazilo cestu k Betlému skrz plast misky. Nedošlo však. Zmizelo v temnotě plastového útrobí mycích hadiček. No, a pak už vcelku nic zajímavého. Manžel čistil myčku několik hodin. Jinak to u nás vypadalo jako obyčejně. Jsme totiž trochu konzervativní rodina a ctíme tradice. Ale napadlo mě rozeslat našim přátelům poněkud netradiční přání. Ovšem 100% pravdivé. "Doma nepořádek. Děti zlobí. My se hádáme. Večeři ještě nemáme. A navíc se vylilo horké sádlo do myčky. No není vhodnější čas pro příchod Spasitele?"