Jiřičky

Byli jsme s kamarádkou a s mojí rodinou v Novém Městě na Moravě v Horácké galerii na koncertě Hradišťanu...              

Stále hledám odpovědi na své otázky. Některé jsou takové hravé, jiné vážnější.

Proč je černobílé vidění špatné a černobílá fotografie dobrá?

Jakou naději má umírající?

Jde do míru?

I když celý život válčil? Bojoval za mír? 

Kde se láme dar v pýchu?

Co je to vlastně ego?

Jde přijmout toho, který nepřijímá mě?

...

Čtvercové nádvoří bylo plné. Nejdříve přišly na řadu projevy, děkovačka a šek sponzora.

Potom s tichou září nastoupili Hradišťané. Záře se postaru řekne sláva. Myslím, že skutečné hvězdy, skutečné stars, se poznají tichým citem po tichu. Září tiše, citlivě, a Hradišťané hráli a zpívali s citem a s hloubkou lidské zkušenosti. A zároveň o tichu, citu. O naději a osudu a lásce, o kamínku v dlani, o vodě. Modlili se ze srdce, ze své zkušenosti a ze zkušeností svých předků, z dob Cyrila a Metoděje, modlili se písní k lidskému srdci, lidé se připojovali. Já též.

Otevřené nebe nad hlavou, černobílé jiřičky zlehka a bezstarostně poletovaly a zobaly mušky. Bylo jim úplně jedno jaké si kladu otázky. 

Mé oči se kochaly a srdce se otevíralo a zpívalo. Byla jsem šťastná. Obyčejné lidské štěstí na chviličku zazářilo jako muška zlatá. Jako kometa nad Třemi kříži nad Novým Městem, jak ji vyfotil do nového kalendáře náš přítel a známý fotograf Vojta Zikmund. Chviličku se zablýsklo a pak zmizelo za obzorem.

Nebo ho sezobla jiřička. 

A tak to prostě je.

:-)