... a honila motýla, ale jen chvilku, pak mu má blízkost nevadila, naopak se předváděl. Motýli jsou veselí panáčci. Hraví a tančící. Neberou život vážně, proplouvají jím s grácií a se smíchem. Slabší vítr pak škádlil jiného motýla, když mu foukal do protisměru, ale on se nedal. Prolomil vítr a plachtil dál.
Sasanky počmárané stíny větví.
O čem si povídají... ?
U kamen z kamene se nahříval petrklíč.
Zahrada tak trochu kouzelná, tajemná... se vzpomínkou na dědečka.
Má oblíbená strážkyně matka jabloň.
Zlatý déšť s ostružiním.
A posezení u kávy,
u vypraných ponožek
a u modrozeleného čaj z čerstvých fialek. Opravdu lahodné pití.
"Vyráběla" jsem záhon obložený cihlami. Byla to fuška. Nosila jsem cihlu po cihle s velkou touhou vypěstovat alespoň trochu zeleniny. Měla jsem na sobě půjčenou dlouhou barevnou háčkovanou sukni. S motykou v ruce jsem vypadala jako dcera Inků.
Pochopila jsem vztah našich předků k zemi, pokrmu, k práci.
Oni byli třeba chudí. Ale my jsme, řekla bych, chudší. Jako by okradeni. Ale chápu to, i já chodím nakupovat do těchto krámů-chrámů. Ale chce to nějakou kompenzaci. Jsme příroda.
Pochopila jsem, že je pro mě důležité takto pracovat. Že se vlastnoručně vypěstovaná zelenina té koupené v marketech nikdy nevyrovná. Že člověk by si měl ten život takto v syrovosti ohmatat. Toto mi dává smysl.
*
Přeji vám klidné velikonoce.