Budíček

Čteme si doma po troškách knihu od Anthonyho de Mello, SJ  s názvem Bdělost. Vřele doporučuji všem, kdo cítí, že se musí dostat ještě někam dál.

Jak se cítíte, když vás někdo pochválí?

A jak se cítíte, když vás někdo zkritizuje?

Občas mám problém, že se někdo identifikuje s mými články nebo i s větami z nich. Dokonce mi jedna osoba dala podmínku, že se mnou usmíří, pokud vymažu článek, který se jí dotkl.

Jsem na tom stejně. Mám problém. Spoustu věcí, lépe řečeno spoustu řečí si beru osobně.

Potřebuji s něčím pomoc a dostane se mi odpovědi: Co zase chceš? Teď mě nevolej!

Nebo:  Ty mi to děláš schválně! Nechceš mě nechat se najíst!

No, a oheň  je na střeše...  Je to vlastně směšné, tragikomické. Průhledné.

Ale identifikovala bych se i s pozitivními reakcemi. Identifikuji se  s tím,  co ten člověk říká. Identifikuji se s touto bytostí. Já ale nejsem to, co o mně říká, co si o mně myslí ten druhý.  Jedním z mých velkých objevů je, že jsem si uvědomila, že jsem navázala vztahy, kvůli svým představám, jak se  ten konkrétní člověk má chovat, aby mi  potvrdil moji  sebehodnotu. Jak se on i já máme chovat, abychom byli šťastní. Myslela jsem si, že mé štěstí je podmíněné.

Velký omyl!

Kdo jsem?  Kdo jsme?

De Mello píše: 

Pozorujte se.  Pozorujte své emoce, smutek, štěstí, zlost... jako kdyby  jste se pozorovali zvenčí. Kdo jste? Jste to, co cítíte? Za pět minut budete naladěni jinak.

Jste své tělo? Za sedm let v sobě  nebudete mít ani jednu buňku, kterou  jste před těmi sedmi lety měli.

Jste své jméno? To se dá změnit.

Probuďte se!

Vše, co nefunguje, je budíček.

A  tak  otvírám  oči  a vidím, co jsem neviděla. Krásu. Krásu svobodného bytí. Mohu existovat a být šťastná. Ponechat lidem svobodu. Být tím, kým jsem. A to v sobě skýtá mnoho možností. Neomezený  tarif komunikace. Spoustu síly tvořit, milovat a poskytovat  světlo jako lampa a stín jako strom, kteří tak  činí  každému, neboť se s nikým neidentifikují.

Probouzím  se  pomalu. Protahuji se a protírám si oči. Hlavně zase neusnout.