Nenechám si vzít radost

Myslím, že každému z nás vzal život iluze a očekávání. A my o svém osudu rozhodujeme právě v těchto chvílích. I moje nemoc vznikla za těchto ztrátových podmínek.

Naše myšlenky se projevují na našem těle. Držení těla, chůze, mimika, vrásky, nemoci - mohou vyjadřovat osobnost. Magdalena Dietlová vyprávěla, jak její muž Jaroslav Dietl objevil "dr. Štrosmajera". Když byl Dietl v nemocnici, aby nasál do sebe tu atmosféru, rozlétly se dveře a jimi suverénně vkráčel nějaký doktor, který Dietlovi velmi imponoval. To byl budoucí MUDr. Štrosmajer.

I my jsme na fakultě měli Pana Profesora. Hrdý, sečtělý, odvážný, inteligentní starší  muž  brilantního úsudku, jehož gesta potřebovala prostor.

Říká se, že každý nemocný člověk ví, co mu je. Musím přiznat, že je to pravda. Po letech jsem se dopracovala k souhlasu s touto tézí. 

Ne, že by se lékaři vždy pletli, ale oni posuzují nemoc zvnějšku, podle vnějších projevů, tabulek a popisů. Na pitevnách zkoumají mrtvá těla, bez známek a procesů života. A v těchto souřadnicích uvažují. Všichni jsme ale nějak životem utvářeni. Každý individuálně. Utkáváme se s životem, setkáváme se a vetkáváme se. Často se to někde zadrhne, zamotá. A tam jsou kořeny naší ne-spokojenosti, našich emocí i ne-mocí, které se pak symptomaticky projevují a ty symptomy se pak napasují na konkrétní medicínskou diagnozu.

Jak člověk pozná, kde je příčina, původ nemoci? Trpělivostí, ponořením do sebe a zapomenutím naučených očekávání, nároků, řešení.  Rozklíčováním svých myšlenek, které ovlivňují naši náladu, pocity a vlastně tak životy, naše i našich okolobližních.

Čtu knihu o čínské spodině. Jsou to rozhovory s lidmi, na kterých bylo spácháno bezpráví.  Byli lynčováni, perzekvováni, pronásledováni. ponižováni. Na závěr shrnují, jak to zpracovali, přijali. Nikdo z nich necítil nenávist a ani se nelitoval. Setkali se s nepěknými lidskými vlastnostmi, zažili krutá bezpráví. Ale měli jakýsi nadhled, poznání, nesoudili. Prostě to brali tak, že se v čase a prostoru setkali s takovými těžkostmi... Asi bych to vyjádřila slovy - Pánbůh dal, Pánbůh vzal, jméno Páně budiž pochváleno. Nebo jinak  - život dal, život vzal. 

Na druhou stranu se ale dá také říct, že záleží na nás, co si z života vezmeme. 

Když po letech vidím staré známé, tak z některých mám pocit, že se scvrkli, zešedli, z jiných zase, že se rozlétli, vykvetli, nadechli. Každý má v životě různé množství různých potíží. Ale také mnoho možností vidět krásu a žít v klidu, s pokojem v srdci.

Radost, klid, smíření jsou léčivé. A čím těžší máme vnější podmínky, tím pevněji v nás mohou tyto "atributy" kořenit.

To je mé další pochopení. Radost a klid si nenechám nikým vzít.