Nemocné tělo - práce duše

Mějme k svému tělu úctu. Chovejme se k němu citlivě, vnímejme jeho signály, chvalme ho, opatrujme, děkujme za zdraví, bolest i nemoc.

Víš, co si často myslívám? Že nemocný člověk má své zvláštní velejemné štěstí, které je skryto pro zdravého. Zdravý má smysly příliš hrubé, nepostihuje tak bystře rozdíl krásy, která jen fosforeskuje. Nemocný cítí jemně. Každý vánek prochvívá zjemnělými nervy jako stříbrnými strunami, má své zvláštní rozkoše. Pozoroval jsem to již dávno a nepřál jsem si nikdy zdraví přespříliš, cítil jsem, že hrubnu a ztrácím jemná vlákna subtilních myšlenek, chodíval jsem s prutem v ruce a šlehal jsem motýly. Je-li člověk příliš zdráv, rád zabíjí.

jiří wolker

Když mně dcera četla tyto řádky, dojaly mě. Paradoxně díky vážné nemoci vedoucí až ke smrti, objevil Jiří Wolker jemný třpyt života.

Je to tak, když mi není dobře, mnohem citlivěji vnímám. Nemocný, dlouhodobě nebo vážně, kterému nemoc překopala život, a který se chce dopídit nějakého smyslu, se učí orientovat v sobě a v nemoci, čemu věřit, co mu chce život nemocí říct,  Musí v sobě sám a sám obnovovat víru, že uzdravení je reálné. Napadá mě, že nemoc je obraz našeho, mého  myšlení...  Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že prosit nebesa s rukama v klíně je iluze a ztráta času. Pokud se vědomě nezapojím do dialogu a práce s tělem a duší,  nic se nezmění. Léky možná utlumí bolest, někde něco udělají, částečně vyřeší, ale do hloubky naší duše můžeme vstoupit jen my, vědomě. 

Bůh-Život léčí v nejhlubší hloubce naší bytosti. Tam je  podstata, naše důvěra. 

Otevřít se a důvěřovat je naše práce a není to vůbec lehké. Protože jsme zahlceni myšlenkami, přesvědčeními, strachy... Když mám strach, i jen nepatrný, který nevnímám, protože nedávám pozor, nebo jsem-li nervozní, nespokojená, naštvaná, že musím ležet, toulají-li si mé myšlenky v končinách neštěstí a křivd, nevstanu. 

Každá myšlenka se projeví jako napětí nebo uvolnění. 

Někdy také propadám pocitu, že život ve mně je skomíravý plamínek. Bála jsem se, že to už neustojím, už nechci přemáhat tělo a únavu, ale je ve mně nějaký rváč. Vybudovala jsem si v sobě strom, takový podobný, jaký roste na našem dvorku. Ten strom je totem víry. Uřezané větve, jizvy, kůra, nové ratolesti, míza, kořeny. Žije. Je to jilm. Říkávám mu v duchu indiánský, a ten na dvorku jsem prosívala v zimě o sílu. Je-li strom živý, tak vnímá. Ale důležitá je i prosba, je to cesta. Sílu, voňavou mízu jsem dostala.

Nedostáváme od života to, co ve skutečnosti, v hluboké hloubce předpokládáme?

Má člověk proti nemoci bojovat nebo se s ní smířit? Jak se to vezme... Nemá cenu se litovat, odporovat, ale pochopit. A zároveň pochopit, kdo jsem... A to je právě to těžké. Nemoc je cesta.

Klidným a hlubokým nádechem od kostrče po páteři až do hlavy prociťuji své tělo. S trochou radosti a vděčností. Děkuji, že smím dýchat, že mé tělo dechem ožívá. To pomáhá i v sebedůvěře. Jsem sama sebou, umím být sama se sebou, umím být sama v sobě spokojená.

Důvěřuji Bohu-Životu, alespoň chvíli.

A i tato chvíle je léčivá.

Přeji každému, ať najde svůj recept na štěstí...