Večer je čas, kdy lidská duše přivítá hřejivé tóny.
Zelená hora s půdorysem hvězdy se žlutě rozsvítí a září do dalekého kraje.
Láká už jen milence posedávající na lavičkách a v trávě. Anebo majitele fotoaparátu a pár zbylých romantiků.
Celý den přemýšlím nad modlitbou, kterou si mám připravit pro dospívající potomky známých i ratolesti naše. Netušila jsem, jak to bude těžké. Listuji v knihách, v duchu skládám slova, ale není to upřímné.
K čemu se - ke komu, modlit a proč?
Modlitba je naše skála, očista, cesta ke klidu. Otevírá nás pro jiné vnímání.
A tady je ta modlitba pro 11 skoro dospělých dětí:
Bože, který jsi tady a teď,
dal jsi mi klíč od auta
a řekl jsi: jeď!
Když zůstanu stát,
je to stejné jako život vzdát.
Na sobě tričko s AC/DC a ošoupané rifle
- tebe Bože se ptám:
Mám jet pomalu anebo rychle?
Vůbec se v tom nevyznám.
A často nevím ani kam.
Bůh říká: Miláčku,
když nevybereš zatáčku,
bude to bolet
a zničíš svůj poslední kabriolet.
Nejsem tvůj policajt,
jsem Život, co ti zaručí,
že ale nikdy nevypadneš
z mého náručí.
Futrál od pozounu našeho syna mně připadá pro tento věk výstižný. Spojuje klasiku s moderním. Vyjadruje lásku k hudbě.