Zase nejsem schopna ani se otočit. Posadit se. Napít. Natož dojít do koupelny a udělat ze sebe člověka. Ženskou. Jsem ženská.
Slzy se derou na povrch. Zhluboka dýchám. Musím to rozdýchat, protože rukou neuchopím ani kapesník, a navíc dostávám křeče z nepohodlné polohy.
Klid. Co asi tak můžeš dělat? mluvím sama k sobě. Musím se o sebe nějak postarat.
Nádech... výdech... uvolni se.
Po chvíli tělo vláční. V duchu si plánuji pohyby. Potřebuji nutně pít a láhev s vodou leží vedle postele.
Nevydržím to a rozbrečím se. Jsem hrozně zklamaná.
Mým přáním bylo uzdravit se. Ukázat doktorům a vůbec všem, že to lze, že člověk má na víc, než si myslí.
Teď co? Mám to vzdát? Jestli to teď vzdám, tak už navždy. Ale už jsem vyčerpaná, už mě to nebaví, pořád se přemáhat. Čemu věřit? Co je víra? Dává mi sílu Bůh nebo spíše víra v něj?
Mám věřit v uzdravení? Co když je to má marnost?
Nevím. Ale říkám si, že i kdyby si mě nemoc nakonec vzala, že to nesmím ani na jeden den vzdát. Nechci a nesmím přestat věřit, že má nemoc smysl právě v úsilí o život.
Láhev s pitím jsem si nakonec podala.
Jedu dál...