Svoboda v manželství

Manžel Josef. Žádný Pepa. Trochu jiný pohled na Josefa z Betlému. Takový polopříběh. K tomuto textu mě inspirovalo mnoho souvislostí a podnětů. Třeba i hudba A. Vivaldiho. Povznášející a nespoutaná...

------------------

V noci žijí jen strašidla v naší fantazii. Ve dne se probouzejí a vstávají skutečná strašidla, zároveň s člověkem, který se nemá rád, i když bude tvrdit, že vánoce jsou dny sváteční, kostelové, kdy máme dávat najevo naši lásku k bližnímu. 

Místo svící v kostele, ale zapálí pod kotlem svých pochyb. A uvaří vás...

Když nevěří v lásku svých blízkých, jak může věřit v lásku boží? Lze lásku dokázat? Kdo chce důkaz lásky, nepochopil, že je  to on, kdo nemiluje.

Jenomže skutečně věřit v lásku, znamená i předávat ji čitelně dál.

......

Zase jedna z kakofoních etud. Přehrávání starých propadáků.

Pozorovala gestikulaci a mimiku svého muže. Měla krásné, ušlechtilé ruce a těmi modelovala z mazlavé hlíny jako její předkové před pradávnem tváře podle emocí. Dát hlíně život, tvář a osobitost, dát jí duši, to byl její projev. Teď si však v duchu představovala sama sebe, jak má v uchu naslouchátko, které pod rouškou zdánlivé pozornosti vypíná... tak to viděla ve filmu Nouzový východ... a důrazný hlas muže slábnul až k neslyšitelnosti.

Jakou by měl člověk moc, kdyby nemohl mluvit... ? Nebo kdyby nebyl slyšen? Kdybychom slyšeli jiná slova, než ta, která jsme slyšeli, byl by náš život jiný? Místo slov výčitek, nedůvěry, obviňování... ?

Určitě ano.

Co říká? Odezírala. Naslouchátko zmizelo.

"Jak ti mám věřit, že mě máš ráda? Máš mě ráda?"  Naklonil k ní hlavu, svraštěl čelo a vykulil oči. Čekal na její reakci.

Nechtěla odpovídat, přišlo jí to ponižující... Má ho ráda, ale nechce být pod jeho tlakem. Vyložila mu před pár dny jako karty na stůl své pochyby ve vztahu k němu. Něco se v ní dělo, ocitla se na cestě a věděla, že po ní má jít, jestli chce žít. To neznamenalo rozchod, jen její otevřenost tomu, co jí život nabízí... Nevěděla vůbec kudy ta cesta povede, ale poznala, že jde dobře. Zklidnila se a věnovala se tvorbě.

Nechtěla ho klamat. Jejich představy o lásce a o jejím projevování se lišily. Každý si hledá ve vztahu záplaty na své rány.

Pokrčila rameny... "Nechci ti odpovídat."

Nemělo pro ni smysl pokračovat v tomto rozhovoru. 

Zavřela oči, aby se vytratila do zóny bezpečí. Do své krajiny. Možná se jí v ní podaří usnout. 

Procházela se ve svém světě zvláštního příšeří. Někdo k ní přichází... to se jí stalo zcela vyjímečně...  kdo to může být? No ano, jsou vánoce... míří k ní muž a žena s dítětem v náručí. Věděla moc dobře, kdo to jde. Ale nevěděla proč. Tušila, že oni neřeknou ani slovo, jen počkají, dokud ona něco nepochopí.

Kdo naslouchá tichu v sobě, slyší svoji cestu.

Josef, Marie a malý Ježíš. Uprchlící z Betléma. Nejvíce k ní promlouval svojí tváří Josef. Vlastně on jediný.

Pozorovala jeho jasnou mlčící tvář. Měl přemýšlivé čelo a laskavé oči, takové ty, které vyhledají svou milou mezi jinými a usmějí se na ni. Že měl Marii rád, bylo patrné z jeho jemných a něžných gest. 

Jak mu bylo, když šla Marie zdánlivě pryč od něj, svou vnitřní cestou poznání Boha a tedy i svého života? Nebylo to snadné - překonat sebe sama, to, že u Marie není na prvním místě.

Vlastně každý člověk musí být prvně sám sebou, aby mohl svobodně žít s druhým. Není snadné být vnímavý pro svobodu. Balancovat. Nikde žádná pojistka. Jen krásný prostor důvěry, ale i riziko propasti zklamání. A toho se každý z nás tak trochu bojí... a proto se křečovitě drží.

Nechat se spoutat druhým člověkem, partnerem, by bylo zmaření života. Neplodnost. Jen láska, která dává svobodu, tvoří nové hodnoty  a naději.

Kdo miluje, ten lásku žije, ten ji prostě má v sobě, a žije ji každým svým slovem, gestem, dechem. Proto má láska tolik podob, tolik, kolik podob mají dny našeho života. Každý den je jiný a neopakovatelný, plný nálad a barev, myšlenek a skutků. Zrovna tak láska. Žádný pocit, ale přítomnost neopakovatelných okamžiků. A přesto má jak život tak i láska jednu podstatu a tou je cesta. Cesta poznávání, pochopení a zrání k opouštění, ke smrti. Čím méně máme, tím více prožíváme to, čím jsme obdarováni. Radostí z života jako takového, který skrze nás plyne, protože ho nedržíme. 

A Josef toto vše zvládnul a překonal navíc i společenské a náboženské předsudky.

Naučil se Marii milovat pro ni. Ne pro sebe. A vydal se tak zcela na jedinečnou cestu.

A Marie milovala jeho.

V životě obyčejném je to těžké. Každý potřebuje mít  pocit, že někam patří. Někdo je silnější a někdo slabší. Nejistota má blízko ke strachu. Kde je strach, tam není láska. Proč se tedy nesklonit k tomu slabšímu, vždyť stačí tři slova: Mám tě ráda, rád... Nebo i jen slova dvě: Miluji tě. Odpouštím ti. Přijímám tě... Tato slova mění naše cesty.

Sklonit se nízko, níže, něžně... to je taky odvaha.

Prober se! A přijmi toho člověka, který je tvým mužem. Přestože on to samé zatím nedokáže. 

Otevřela oči.

"Mám tě ráda." špitla naše hrdinka :-)

S úlevou dalšího kroku pochopení svého života ta žena usnula. Vlastně je jedno, jestli je to žena nebo muž.

A jak to bylo dál, to nikdo neví, rozhodujeme se mezi svobodou a vlastnictvím stále. Stále jsme na cestě. A to je dobře.