Osudová, něžně drsná

Nevěřím na pasivní osudovost, ale ani na náhodu. Na Vysočinu, domů, jsem se vrátila asi třikrát. Je  to má osudová země. Něžně drsná.  Tento blog je napůl vážný a napůl ... No, rozhodně je opěvující... :-) Zapomněla jsem si foťák doma. Ale ono už je to skoro ve výsledku v mém případě jedno, že jsem nakonec fotila mobilem.... Hlavní věc, že mě manžel  vyvezl ven.

Obyčejnost, kterou miluji. Čerstvé povětří, vůně země.

          Místo na pomezí Čech a Moravy. Ale krajina se dává celá...           

Jen ptáci, jen lidská mysl, která je oduševnělá, ten celek vidí.

Čím jsme výše, tím jsme svobodnější a vděčnější.

Kopce Vysočiny jsou cestou k svobodě a děkování.

Oči země zrcadlí nebe. Jako i oči člověka zrcadlí jeho krajinu uvnitř.

Barvy zemité, neprosincové, siluety stromků, pole jako šátky. modravé dálky naplňují lidskou touhu někam patřit a někam směřovat.

Horácko. Příjmení Horák prý neznamená jen člověk z hor, ale také tak trochu neurvalec.

Není to pravda, podívejte... i ta němá tvář vnímá citlivou duši Horala :-)

Spojuje nás stejný úděl.  

Filosofie.... :-)

Modlitba....  :-)

A nad tím vším se těžce vznáší lehké tahy akvarelu...

Za každým kopcem se rozprostírá naděje nového výhledu.

Cesty vedou k lidem a taky zpět k sobě.

Návrat domů vyjadřuje tato nádherná scenérie "U nás doma".

Děkuji za vše.