Odpuštění někdy nestačí

Často jsem ve svých textech psala o odpuštění. Ano, odpustit nebo alespoň k odpuštění směřovat, je dobré a nutné, nemá-li se násobit to nedobré. Ale, i když člověk odpustí a odpustí snad beze zbytku, zbudou rány. K odpouštění se nějak člověk dobere, ale uzdravit své rány nedovede.

K psychologovi se chodí s problémem. 

K Bohu s vinou.

To je důležité rozlišovat. 

Napravování následků viny zahrnuje jak odpuštění, tak i uzdravení. Ale není to tak jednoduché, není to žádné kouzlo. Nutnost odpouštět patří k duševní hygieně, ale uzdravení ... na to už člověk nestačí.

Vztahy, vztahy, vztahy... 

Nelze se jim vyhnout a nelze se vyhnout i bolestem, ať je někdo způsobil  úmyslně či ne. Vleklé spory v rodině, různé povahové rysy, výchova, představy, potřeby, násilí, malé sebevědomí... to vše působí střety. A z nich může špatnou komunikací vzniknout mnoho bolesti. 

A opět špatnou komunikací - vztahovačnost, urážení se, výčitky, tresty - se místo řešení ještě více zapouzdří do hloubky nitra člověka. A může se projevit jako záludné onemocnění, které se řeší farmakoterapií, přitom pramení z psychiky. Bohužel, tělo a duše jsou tak propojené do nejjemnějších nuancí, že už lze stěží vyhmátnout příčinu.

Ale s trpělivostí, během i několika let,  myslím, se dá hodně pochopit.

Je dobré prosit ty, kterým jsme ublížili, za odpuštění, když v sobě neseme vinu. Je to otázka jejich svobody, zda-li odpustí. Člověk většinou potřebuje ujištění, ale to nejde, vždy záleží, čemu uvěří. Nemůžeme ostatní držet jako rukojmí kvůli svým pocitům. Odpuštění není pocit, je to akt vůle. Rozhodnutí se.

Odpustit sobě bývá nejtěžší, asi protože si myslíme, že si to nezasloužíme. Mně pomáhá uvědomit si, že jestli mě trestá partner (kdokoli), je to o jeho srdci. Já se samozřejmě také mohu trestat, ale po určité době je to iracionální masochismus. Tím zpravidla nic nevyřeším, jen se dívám na sebe.

Lépe je vyjít ze sebe k druhým, poučit se ze svých chyb a chovat se lépe. Zodpovědnost za své skutky musíme holt unést. I to, že některé rány, i když jsou odpuštěny, bolí a my je nemůžeme uzdravit. 

Toto přijmout je velice těžké, avšak má zkušenost  je, že jsme-li nasměrováni k dobrému, přestože se nevyhneme konfliktům, je třeba se od toho odpoutat a nechat život, ať si nás i druhé vede svými cestami.

Nechat vztahy zrát a dozrát i ke konci, patří k největším uměním života.

K moudrosti.

To je hloubka smíření a proměnění.