Jak se skládá člověk

Myšlenky pel mel uprostřed mlhoviny, v které přece jen svítí světlo. Mlha a tma jsou pro světlo a pro jeho jas stejně tak krásné, jako je poušť krásná pro studnu.

Je krásně listopadově.

Stromy nahatí. 

Nahota je mé poslední dobou oblíbené téma, ale nahota ve smyslu návratu. Zbytečně si komplikuji život, když odmítám přijímat věci tak, jak přicházejí. Nechat je přicházet a naslouchat jim, co mi říkají, to by bylo užitečnější.

Je zbytečné měnit to, co přichází zvnějšku.

Je zbytečné nechat v sobě zakořenit plevel. 

Co bylo, mohu změnit jen v sobě, na poznání, pochopení.

Je listopadové ráno. Miluji snad všechna rána. Jsou čistá.

Kdybych byla stromem, teď bych opadávala. Padám.... taky padám...

A jak padám, napadá mě návod na poskládání člověka:

Člověk, který se složil, se zase musí poskládat.

Když ztratil hlavu, musí ji najít.

Vzpamatuje se.

Sebere se.

Postaví se na vlastní nohy.

Někdy vezme nohy na ramena..

Rozum vezme do hrsti.

Vykašle se na blbosti.

 A tak jsem zadělala těsto na chléb, ustlala peřiny, otevřela okno, zacvičila si. Nádech, hluboký nádech oživuje tělo a mysl. 

Úsměv... Tichá a klidná radost uvnitř probublá pak jako smích... smích... vzpomněla jsem si přitom na syna, který prohlásil : Kdo se směje nejlépe, ten se směje naposled.

Věřím, že dnes bude dobrý den... snad ne poslední