Jak se lidé setkají

Život je scénárista. Píše laskavé, někdy drsné a jindy dojemné příběhy o setkávání lidí. Podle čeho?

Možná nás spojují  myšlenky, které rýsují naši komunikační síť.

Je předraní.

To je rozhraní mezi nocí a dnem. Často jsem o tomto čase psala. Je to čas bohatství, ranní ticho, které je tak syté přítomností zlatavých tónů příslibů světla.

Jakoby v tichu hrála symfonie.

Velký sbor muzikantů. Lidí zemřelých, žijících, které jsem potkala, setkávám se s nimi a s těmi, které objevím.  Jsme na taková setkání připravováni, dokud nedozrajeme k tomu uvidět bohatství toho druhého.

Naproti našemu domu bydlí manželé. Mají dospělé syny, kteří si už žijí své životy. Ty manžele známe léta. Pochopitelně se zdravíme, muži si tykají, dřív byli kolegové:-)

Vidíme si do oken.

Dokonce jsme se před lety potkali o padesát kilometrů dál ve vsi kam, jak oni tak i my, dojíždíme téměř každý víkend. Máme společné místo předků.

A aby toho nebylo málo, paní učí našeho syna.

A tak dozrál čas. Předraní vplulo do dne.

Život sečetl drobná setkání a výsledkem bylo větší setkání u našeho stolu. Krásné. Nové.

Náš byt jim připomínal jejich milovanou Provence.

To mám na životě ráda. Že nás postupně propujuje v jednu řeku... Prameny vod se mohou slyšet, pak vidět a nakonec se ochutnají. Ač rozeseté po celém kraji časem se k sobě přiblíží a splynou. A ta řeka má pak sílu vyrobit elektřinu.

A tak to bývá i s jitím člověka. Naše stopy jsou kousek od sebe a pak nás přátelství posadí ke stolu a máme čas dívat se do očí a objevovat, co je za nimi.

Jenomže každá řeka z miliónů pramenů vteče do moře, své prameny rozpustí, jak žena vlasy. Setkáváme a poutáme na chvíli. Možná proto, abychom společně došli ke svobodě.