Stařenčino pozdní odpoledne

Je tisíce září. Jedna z nich je bílá. Bílé světlo stařenky či stařečka. Jejich vlasy proti slunci bíle  a měkce září jako pápěří... Když se v ten okamžik na nás podívají trochu udiveně, bezelstně a nevinně, třeba protože neslyší, o čem se bavíme, v tu chvíli se stanou takovými bezbrannými...

Je pozdní odpoledne.

V ulici popojíždějí auta a lidé kráčí po chodníku s nákupy, kočárky, se psem.  Mohou chodit, mohou ven.

Halo, jsem tady za tou hustou záclonou, kterou jsem kdysi sama věšela na žabky. Když do ní svítilo slunce, hrála a tančila. Ale dnes mám pocit, že tu ztěžklá olůvky prostě jen visí .

Proč musí staří lidé žít ve své osamocenosti a bolesti dlouhé roky?

Postávají či sedí za záclonou u okna, zvenčí spíše tušeni.  Když někdo na sobě ucítí jejich pohled, možná se na nepatrný okamžik pozastaví a otočí se po jeho směru, ale pak opět šlápne do kroku.

"No jo, baba pozoruje co se kde šustne...  nemá co na práci."

Nikdo nemíří k jejím dveřím.

Záclona se nepatrně zavlní a stará paní s povzdechem ztěžka usedne na bíle lakovanou, teď už oprýskanou a mírně rozklíženou, židli. Židle zaskřípala.

S každou nadějí přichází ruku v ruce zklamání.

A tělo neposlouchá... a bolí a láme v sobě kosti, až to praští. 

Co asi její kluci dělají? Proč nepříjdou?

Kde jste kdo? ptá se v duchu ta stará paní, vždyť nás tu bývalo dříve plno. Vařívala jsem vám bramboračku, ta  vám chutnala. Pak jste vyrostli a začali jste odcházet a stále méně se vraceli, až jste se nevrátili. 

Zůstalo po vás ticho. A v tom tichu jsem já.

Snad jste v pořádku, děti moje...

Stařenka sedí na židli, hlavu  mírně skloněnou, oči se jí zavírají.

Ticho... 

Takové bílé, mléčné. Jako ta židle. Možná je to ticho taky nějaká židle. Neskřípe jako ta její. Zavřenými oči do ní stařenka usedá. Odpočine si...

Ticho ji objímá jako svou milou a prostupuje jí.

Unáší ji, propadá se s ní k sobě a drobně zvoní spoustou světélek.

Je tu někdo?

Něco se pohnulo, možná stín záclony na zdi. Slunce teď skrze ni proniká do pokoje .

Stařenčina tvář poklesla do stínu.

Jen jejími vlásky, jemnými jak pápěří, prosvítá světlo.