Etuda o mém muži

Je nezachytitelný. Stále v akci a pak zmožen sám sebou usíná, v ruce ovladač přiložený ke spánku. Vím, že toho má hodně. Stará se o dvě dospívající děti, o dva dospělé částečně nepohyblivé lidi a o svoji mámu, kdykoli mu zavolá.

Nemá na mě čas. Zvyšuje hlas a pádnými argumenty nebo naopak nevnímáním se mě často dotknul.

Teď se na něj dívám jinak.

Začínám mu rozumnět.

Asi s ním začínám srůstat. Po skoro dvaceti letech... Stárneme. A zrajeme jako víno.

Za pár týdnů bude mít kulaté narozeniny. A téměř dvojnásobek tohoto čísla zve na oslavu. Tolik jsme ani zdaleka neměli na své svatbě. Je to pochopitelné. Byli jsme mladí, chtěli být nezávislí a neměli mnoho peněz. Já ještě studovala.

.....

Pozoruju ho a přemýšlím nad ním. 

On, který je pořád v luftě, se zastaví a poděkuje za svůj život. Poděkuje uprostřed rodiny a přátel. Možná bych měla šílet, kolik peněz to bude stát, jestli napečeme a navaříme atd.

Místo nervozity mě naplňuje pokoj.

Protože vím, že o ten manželovi jde, o pokoj mezi lidmi.

On pro sebe oslavu nepotřebuje, ale je to oslava pro druhé. Jde mu o setkání a jeho výročí je výborný důvod k uskutečnění.

Včera jsem mu řekla, že se mi to na něm moc líbí. 

Odpověděl: "Děkuju... " a podíval se mi do očí. 

Myslím, že byl v tu chvíli šťastný.

 A to je vše... :-)