LIDSKÁ BYTOST:
Zase na mě padá úzkost, až se mi svírá krk jakoby ho držela nějaká zlá síla, proti které jsem bezmocná. Je silnější než já. Chtěla bych jí poručit, ať mě pustí a odejde, ale jsem slabá, asi se jí bojím. Drží mě a vysává všechnu energii, tichá jako noční motýl. Lišaj Smrtihlav.
Je silnější než cokoli jiného, než víra, rodina, než já... Nezvládám to. Jsem fyzicky vyčerpaná, slabá, podlamují se mi kolena. Musím brát prášky, protože bych nemohla normálně fungovat.
Málokdo to o mně ví. Bojím se, že by si o mně říkali: psychouš.
Ale jsem psychouš.
Bože, pomoz. Bojím se.
DUŠE:
Má milá, i když jsem v tobě jen malinká a ustrašená, vím jedno: patřím k tobě, jsem tvá součást, porouchaná součástka. Vím, že jsi zažila spoustu strachů, nejistot, necítila ses bezpečně. Vždyť je to ve mně vše uložené a zapsané. Trpím v tobě. Ale zároveň se tě snažím oslovit, hledat kde jsou ukryty samouzdravující procesy.
ŽIVOT:
Jsem ještě větší síla než úzkosti a pocity viny. Nikdy tě neopustím. Jsi svobodná bytost, i když sevřená úzkostlivou silou. Za to se neodsuzuj. Nejsi ničím vinna. A nikdo tě nemá právo obvinit z neschopnosti.
Všichni tvorové jste nějak slabí a křehcí a je jen tenká hranice mezi bolestí vnější a vnitřní. Prakticky žádná, jen někteří mají méně sil zvnitřněnou bolest unést. Zloba a sobectví lidí se dotýká jednotlivého člověka. I tebe se dotkla. Pomsta vyvolá další úzkosti, ale zároveň si nemůžeš v sobě stále nést zlobu druhých. Pusť ji od sebe pryč. A ty lidi také.
Jsi svobodná bytost, nenech se poutat.
Chci, abys pochopila, že nikdy nemůžeš klesnout tak hluboko, aby ses mi ztratila.
Neboj se.
PŘÍTEL:
Jsem pro tebe a nic mě nemůže od tebe odloučit.