Tluč a budeš otevřen

Opět úvaha podle obrazu Jiřího Šťourače. O  tom, že krize nás může otevřít něčemu lepšímu. O tom, že krize je šance. Život je ale vícebarevný než jak ho zde popisuji já.

Jsme součástí života. Život, životní síla, je tok, vývoj, směr, který probíhá skrze nás. Buď s ním uvnitř sebe splyneme nebo se mu uvnitř sebe stavíme do cesty. Život je komunikace. Znamená společenství a dobré vztahy - komunio. Exkomunikace, výčitky, neodpuštění, manipulace... znamená vyloučení ze společenství, ze vztahů. Proto je soužití s partnerem, který prospívá na úkor druhého nebo rozchod či smrt blízkého tak těžké a může život v nás oslabit.

Součástí komunikace jsou i naše city, pocity, nevyslovené myšlenky. To, jak s nimi uvnitř sebe komunikuji, zda-li si je moc připouštím, dávám jim větší důležitost a naléhavost na úkor rozumu nebo je odmítám vidět nebo se za ně odsuzuji. Komunikace je cesta, dráha. Vzniknou-li na ní bloky  - mezery, energie se někde hromadí (zlost), jinde chybí (pochopení), vzniká nerovnováha, my jsme vykolejeni a je tu krize. 

Co nás uzavírá životu je rozsudek: vinen, vinna. Já jsem vinna a ty taky...

Když odešel táta, říkala jsem si: kdybys byla lepší, měl by tě rád a neopustil by tě. Nejsi dost dobrá,  aby tě měl rád tvůj biologický otec. A i když ani on ne, tak kdo se asi najde? Hmmm?  Našel se. Ale já po něm chtěla náhradu za ty roky mého dospívání . On po mně možná též za svoje traumata. Každý jsme nějak nedomilovaný a podmiňujeme si pro sebe výlučnost vztahu toho druhého k sobě. A tady to skřípalo. Čekala jsem vysvobození  ze svých komplexů a místo toho se prohloubily.

Řešením pro mě bylo to neřešit, resp. řešit únikem. Své naděje jsem upnula do jiného vztahu, byť by mně od něj stačil jen pocit bezpečí, pochopení mě. Tedy opět náhrada. Dopadlo to katastroficky. Nejen, že se mnou kdysi přerušil komunikaci otec, teď ještě onen muž, ke kterému jsem měla důvěru a považovala ho za přítele. Tak to  už jsem vážně nezvládla. Chápala jsem to ve spojení s  nemocí jako odsouzení k nebytí. Totální exkomunikace. Utvrzovala jsem se v pocitu, že jsem k ničemu. Zároveň jsem však na sobě začala pracovat a hledat logickou odpověď, proč bych měla být k ničemu. Byl to ten okamžik propadu, kdy jsem poznala svoji duši.  A naučila jsem se s ní do určité míry komunikovat. 

Uvnitř mě je ještě jiný svět. Když tělo vypnulo, zavřela jsem oči a ponořila se do tohoto světa. Byla v něm noc, hvězdy, pláň, strom a vítr. Dotýkala jsem se kmene toho stromu. Stála jsem u něj nahá a vlahý vítr mě laskal po těle a ve vlasech. Zde jsem načerpala sílu. A za tím vším jako bych slyšela tisíce hlasů, jako bych stála se svoji scenérií kousek od města. Pochopila jsem, že se vrátím do života. Že v něm mám své místo. A že život mě volá k jeho plnosti.

Když ztratíme životní energii, zklamáním způsobeným nemocí, zradou, nějakou citelnou ztrátou,  nepomohou útěšná slova  to bude dobrý, je z nich cítit nejistota  utěšitele a  obsah  slov je  vágní.  Musíme se dostat k životu, dobru, v  sobě. Dlaň mnicha (obr.) je místem ve mně, kdy se to, co prožívám, obrátí naruby, kdy se otázka směrem ven stane otázkou dovnitř, ke mně. 

Proč já? - A proč ne  ty? :-) a Odmítám!- Děkuji! To je ten moment kdy se propad stane odrazem. Otázky po původu našeho pocitu, stavu neštěstí, po smyslu nemoci a trápení mají vždy odpověď uvnitř nás. Ztráty jsou jako chudoba. Ale říká se, že je šťastný ten, kdo na ničem nelpí, kdo je chudý, kdo nic nemá. Ale to je taky těžké ustát. Ztáta image, zdraví, vztahů, cílů... vše se však může v našem životě zúročit, přistoupíme-li na to, že je to dřina. Vzburcujeme-li v sobě zbytky síly, zkontaktujeme-li se se svou duší. Tlučeme-li na zamčené dveře, mohou se ty naše otevřít skutečnému životu. Bez utrpení by umělci netvořili krásu, bez krve a bolesti se nenarodí dítě, bez konfliktů by nebylo smíření a bez nemoci uzdravení. Bez viny odpuštění, bez smrti vzkříšení. Bez ztrát  bychom nenalezli poklad a vnitřní bohatství. Protože jsme součástí života, který nás přesahuje.  A přesahuje i naše krize.

Jedinou jistotou v životě je krize. Ta je však šancí žít.

A místo uprchlíkem se stávám přístavem.